LITERÁRNÍ SOUTĚŽ na téma: Alan Rickman u mě doma

ZPĚT na zadání

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

 

  
Opožděný dárek
Autor: Ginny

Hurá, sláva! Další bláznivý týden je právě u konce. V práci to vypadalo, jako by se všichni zbláznili, doma jsem se pokaždé jen mihla a zase letěla pryč, tak snad konečně aspoň dneska bude klid. Venku už je tma tmoucí, můj pudlík je po večeři, já taky, a teď mám jediné, ale zato obrovské dilema – do čeho se pustit dřív? Měla bych totiž zaktualizovat dvoje webové stránky, učesat pudla, vyžehlit prádlo, které na mě už týden vyčítavě kouká z křesla, umýt nádobí, a ještě se tu bez problémů najde spousta dalších podobně „zábavných“ prací. Tak snad napřed ty webovky... Ale ne, hloupost! Mám přece v kabelce to čerstvé DVDčko z posledního turnaje, který jsme s mojí pudličkou absolvovaly a které jsem ještě neshlédla. Web klidně počká...a žehlení taky. To počká ještě hodně dlouho.

Usedám do křesla před televizi, DVDčko se rozjíždí a z obrazovky se rozléhá štěkot psů.
´Tý jo, ta moje potvůrka běží nějak rychle!´ žasnu v duchu. S očima přilepenýma na obrazovce sklouzávám z křesla na zem, abych byla blíž a viděla každý detail jejího téměř dokonalého výkonu.
„Ňaf!“ ozve se najednou pokojem. To už nebylo z televize, ale naživo, pár metrů ode mne.
„Buď zticha, Gino!“ houknu automaticky. Jen tak ze zvyku loupnu okem po tom malém provinilci. Samozřejmě - je přikrčená a ocásek stahuje mezi nohy, protože dobře ví, že doma štěkat nesmí. A přitom si klidně…
„Ňaf!“ vylétne z ní znovu, ještě víc se přikrčí a vzápětí z ní vyjde zavrčení, které zní od třiceticentimetrového trpaslíka skoro směšně.
„Co blbneš?“ nechápavě vrtím hlavou, zatímco psi na obrazovce dál běhají a štěkají jako o život. „Přestaň! A pojď sem ke mně!“ napřahuju k ní ruku v povzbudivém gestu. „Ty se snad něčeho bojíš nebo co?“
Pudlinka ale blíž nejde a dál temně vrčí.
„What´s this?“ ozve se najednou pokojem hluboký mužský hlas. 

Sakra, co to… To snad…bylo to tady?!? Bylo to za mnou? Leknutím přestávám dýchat. Vzápětí cítím, jak mi hrůzou ztuhl každičký sval v těle.
´Proboha, někdo tady je! Nějakej chlap! V mém obýváku! Co jen budu dělat?!? Ježiš...já se tak bojím!´
Pořád ještě sedím čelem k televizi a úplně cítím, jak za mými zády NĚKDO DÝCHÁ. Strachy se nedokážu ani pohnout – jako  bych byla paralyzovaná...
„Huhly huhly sorry huhly huhly,“ ozývá se za mnou.
Napětí v mém těle po těch slovech kupodivu trochu povoluje.
´Ten člověk nemluví česky a říkal něco jako sorry,´ uvědomuju si s překvapením. Vůbec mu ale není rozumět - kdo ví, jakou řečí vlastně mluví. Anglicky to tedy určitě nebylo. Jen ten hlas…ten je mi nějak povědomý. Je příjemný, takový hluboký a sametový…
´Mají vrazi sametové hlasy?´ napadá mě neodbytně pitomá myšlenka.  

Koutkem oka se snažím ve skleněných dveřích skříňky zahlédnout jeho obraz, ale marně. Musela bych se otočit, abych…
„Huhly huhly friendly dog.“
Že mám přátelského psa? On snad vážně mluví anglicky?!?
Teprve teď si uvědomuju, že pudlinda už u mne není, což mě konečně přiměje se pomalu otočit. Bojím se toho, co uvidím...
´Proboha, ta malá potvora se s tím cizákem šmajchluje, jako by ho znala odjakživa!´ děsím se v duchu. ´No jo, ona byla přece vždycky na chlapy… A taky jí vždycky bylo úplně jedno, jestli je ten člověk hodný nebo zlý.´
Zvedám oči od slastí vrkajícího pudlíka a poprvé pohlížím nezvanému návštěvníkovi do tváře. Usmívá se! Ten chlap se usmívá! Asi se baví nad tím, jak se ho bojím.
Naše pohledy se setkávají...
´To přece…to není…to NENÍ možné!´ odmítá rozum uvěřit tomu, co oči vidí. ´Přece jsem nic nepila, ani žádné prášky jsem nebrala, drogy taky neužívám…tak z čeho mám ty halucinace? JAK TO, že ten chlap vypadá jako Alan Rickman?!? To NENÍ možné! To OPRAVDU není možné!´
„Huhly huhly introduce huhly huhly Alan Rickman.“
´No, soudě podle toho, co tvrdí, i podle toho, že mu skoro vůbec nerozumím, by to Rickman být mohl,´ uvažuju, i když se můj mozek stále ještě vzpírá uvěřit takovému nesmyslu.

Fascinovaně si ho prohlížím. Má krátké, notně prošedivělé vlasy, velký nos a mužnou tvář, která by se dala ještě před pár lety označit za krásnou. Oblečen je do černého trička, poněkud staromódně vyhlížejícího svetru a modrých džín. A na nohou má černé polobotky.
´Cože? Boty v mém obýváku?! No to snad ne!´
Klidně si sedí v křesle u okna, trochu předkloněný, a stále ještě drbe a hladí pudličku. A pořád se spokojeně usmívá! Jen já stále nejsem schopna slova…
„Huhly huhly dog huhly huhly there?“ ptá se a ukazuje nejprve na pudlíka, pak na obrazovku a na poháry stojící na skříni.
Mlčím a nechápavě na něj zírám, dokud mi to celé o něco pomaleji nezopakuje.
´Aha, asi chce vědět, jestli je to ona, na tom videu, a jestli je tak úspěšná,´ překládám si jeho konečně jeho huhlání a posunkovou řeč.
„Yes, it´s my dog,“ kývám, že je to opravdu ona. „And those cups are her.“
Překvapeně povytahuje obočí, jako by ve skutečnosti ani nečekal, že umím mluvit, natož pak anglicky.
„Do you speak English?“ ptá se.
„Yes, I do… but my English isn´t very good,“ omluvně krčím rameny, že moje angličtina není nic moc. Pudlinda se k němu konečně přestává vinout a strkat do něj čumáčkem. Místo toho běží pro jednu z mnoha svých plyšových hraček, aby se s ní pochlubila.
„Well, huhly huhly huhly…“
´Ježišmarjá, kdybych já mu tak rozuměla!´ zoufám si v duchu. ´Světlano, pomóc! Kde jsi? Potřebuju tě! Ty jsi mu přece tak krásně rozuměla, když jsme na Rickmanconu sledovaly jeho filmy! Já to sama nezvládnu!´

Ale co s tím? Přece teď nebudu někomu volat, že mám v obýváku Rickmana a že potřebuju pomoci s překladem! Budu si muset poradit sama... Tak nejdřív snad, aby mluvil pomaleji. Klidně ze sebe udělám blbce, hlavně abych mu rozuměla a dozvěděla se, kde se tu vlastně vzal. Mít doma živého Rickmana, to se přece nestává každý den. I když - je vůbec živý? Není to jen nějaký přízrak? No, to snad časem taky zjistím.
„Mr. Rickman, could you speak more slowly, please?“
Úsměv, který se mihl jeho tváří, byl tentokrát trochu pobavený a trochu útrpný. Asi si říká, k jakému neandrtálci se to dostal, ale nakonec přikývl. A teď konečně k tomu, co mě zajímá nejvíc.
„Omlouvám se, ale - co tu děláte?“ daří se mi kupodivu správně naformulovat anglickou větu. „Odkud jste sem přišel?“
No, to už bylo slabší - mělo to být „kde jste se tu vzal“, ale třeba to pochopí.
„Huhly huhly narozeniny, a přála jste si se se mnou setkat,“ krčí rameny a tváří se, že běžně chodí na návštěvu ke každému, kdo takové přání projeví.
„Aha. Víte, jsem trochu překvapená…a mimochodem, měla jsem narozeniny na začátku roku.“
„Jistě, ale byl jsem velmi zaneprázdněný,“ zamračí se.
Tý jo, já mu rozuměla celou jednu větu! Začínám se lepšit! No tak dál!
„Chodíte často navštěvovat lidi, který vás chce vidět?“ Jen to dořeknu, už vím, co v té větě bylo gramaticky špatně – ale je pozdě, už je to venku. Ach jo, ta moje angličtina!
„Jen příležitostně,“ odtuší. „Ale to není...huhly huhly. Dnes jsem tady, abych se setkal s vámi.“
„To je pro mne velké potěšení,“ usmívám se, ale v hlavě mám čím dál větší zmatek.

Teď už nejde ani o to, kde se tu vzal ten britský herec, po kterém šílí ženy na celém světě, ale CO S NÍM BUDU DĚLAT? Tedy, teoreticky bych to věděla, co bych s ním CHTĚLA dělat… ale zároveň si jsem jista, že by s něčím takovým ani v nejmenším nesouhlasil a nejspíš by zase hodně rychle zmizel. A to já nechci! Ani se o něj nechci s nikým dělit... Ostatně, ačkoliv náš fanouškovský klub co chvíli básní na chatu o tom, jak by to bylo úžasné, kdyby Alánek přijel do Čech, asi by mi nikdo neuvěřil, že tu fakt je. Možná ale kdybych přesvědčila Marianu, aby ke mně přijela a... Ne, nesmysl! NEBUDU se o něj dělit! S NIKÝM!
„Dobře, tak – co byste chtěl dělat?“ odhodlávám se k otázce.
Tváří se mu mihne výraz učitele majícího na starosti naprosto dementního žáka.
„Na tom přece nezáleží, co chci já. VY jste se se mnou chtěla setkat, a proto byste VY měla říct, co budeme dělat.“
Odpovídá na půl úst a ani se na mě nedívá. Nějakým záhadným způsobem se mu totiž podařilo sebrat pudličce plyšový míček, což ho očividně potěšilo, zatímco pudlinda je z toho pěkně nervózní. Skáče na křeslo i na Rickmana, a jeho očividně baví ji dráždit a úmyslně dává hračku tak vysoko, aby na ni nedosáhla.
„OK,“ zkouším to znovu, „ale možná něco preferujete? Je hloupé tady sedět... Co takhle jít někam, nebo dělat něco...nemáte hlad, například?“
Vzápětí si uvědomuju, že na to jsem se ho asi neměla ptát, když se v mé ledničce bojí jeden jogurt a krabička taveného sýra. Ale - co kdybychom si někam zašli? My dva, spolu...ALAN RICKMAN A JÁ…JÁ A ALAN RICKMAN!
„No, nejedl jsem od dvanácti hodin, kdy jsem byl v Londýně,“ připouští.
„Výborně!“ jásám a s úsměvem maskujícím nervozitu rozvíjím své teorie. „Tak můžeme jít do nějaké restaurace...co třeba pizzerie? Ne, to vlastně ne, ta je hrozná. Tak…máte rád čínskou kuchyni?“
Hrozně si přeju, aby řekl, že ano – na pražském sídlišti ze šedesátých let si totiž člověk ještě ani dnes nemůže moc vybírat, kde by se chtěl najíst. A u Číňanů bývá klid, tam by nás určitě nikdo nerušil.¨
Nemusí říkat nic – stačí jedna jeho grimasa, abych pochopila, že čínu obvykle zrovna nevyhledává.
„Ale je to vaše volba,“ zvedá rezignovaně ruce poté, co pudlindě konečně hodil její oblíbenou hračku.
Horečně přemýšlím, kam jinam bychom mohli jít, ale na výběr bohužel opravdu není, pokud nechci následující nejméně půl hodiny strávit v dopravních prostředcích. A to já opravdu nechci - rozhodně nebudu v takové situaci plýtvat drahocenným časem!
„OK, tak já se převléknu.“ Teprve teď si uvědomuju, že tu celou dobu sedím v tričku a v teplácích, které oblékám jen tehdy, když jsem doma sama. S trochu provinilým úsměvem se kradu z obýváku.
„Ehm…zůstanete tady?“ napadá mě ve dveřích. „Chci říct, počkáte na mne, než se převléknu?“ opravuju trochu dvojsmyslnou větu. Ještě že Alan nezná tu reklamu s králíčkem Azuritem - „budeš tu ještě, až se vrátím?“ Ptám se totiž stejně stupidně.
„Ano, jistě - počkám,“ usmívá se trochu blahosklonně.
Letím se do ložnice převléknout. Tak rychle! Ty nejzachovalejší džíny, tričko – ne, tohle ne, raději to přiléhavé s výstřihem! Přece jen mi to nedá, abych nezkusila využít některé své tělesné vnady, i když mi má skeptická dušička napovídá, že je to v případě Alana asi zbytečná námaha. Ale co kdyby?!?
Celou dobu se tetelím strachy, že až se vrátím do obýváku, Alan už tam nebude. Ale stejně ještě vklouznu do koupelny a učiním chabý pokus o nejkrásnější imitaci obličeje na světě.
´Je tady! Neodešel!´ raduju se o pár minut později, když ho vidím sedět v křesle. Neubráním se přitom radostnému úsměvu a on mi ho oplácí, i když trochu chabě a unaveně.
„Můžeme jít?“ ptám se. „Jste připraven?“
„Jistě,“ zvedá se a míří za mnou ke dveřím.
Na rozdíl ode mne se už nemusí zdržovat obouváním. 

Pět minut chůze do čínské restaurace strávíme mlčením. Ať totiž přemýšlím, jak chci, zdají se mi všechny otázky, které bych mu chtěla položit, naprosto hloupé, a Alan sám rozhovor nezačne.
„Doblí vešel,“ uklání se usměvavá šikmooká obsluha, sotva otevřeme dveře.
Restaurace je skoro prázdná - jako obvykle, obsazené jsou jen dva stoly. Sedí u nich dva páry mladých lidí, kteří o nás sotva zavadí pohledem a dál se věnují samy sobě. Výborně – poslední, co bychom si asi oba přáli, je, aby Alana někdo poznal. Můj oblíbený stůl u okna je volný, takže k němu okamžitě mířím.
„Tak co mi můžete doporučit?“ ptá se mě můj společník, zatímco otvírá jídelní lístek, nebo spíš jídelní knihu.
Napadá mě, že toho vlastně není moc, co jsem v této restauraci ochutnala. Mám svá dvě tři oblíbená jídla, která nepravidelně střídám, a do žádných velkých experimentů se nepouštím. Doba zvědavých ochutnávek typu žabí stehýnka na česneku už u mne jaksi minula. Co by tak mohlo Alanovi chutnat?
Jídelní lístek má, kromě písma podobného rozsypanému čaji a nepříliš povedené češtiny, naštěstí také anglickou část.
„Co takhle Kung Pao?“ snažím se doporučit populární čínské jídlo, které v téhle restauraci zvládají docela obstojně.
Alan se nesouhlasně zamračí, přidrží otevřený jídelní lístek v rukou natažených na maximální délku a chvíli do něj mžourá ve snaze najít jinou variantu.
Cítím, jak mi při pohledu na něj cuká v koutcích. Očividně mu už oči neslouží tak, jak by potřeboval, což se snaží kompenzovat zvětšením vzdálenosti textu od očí. Asi si zapomněl brýle...
„Čemu se smějete?“ povytáhne jedno obočí.
„Ehm...myslím, že máte příliš krátké ruce,“ culím se.
Chvíli na mě zírá. Přemýšlím, jestli jsem náhodou nepřestřelila. Vezme to jako vtip, nebo se urazí a zmizí stejně nečekaně, jako se objevil? Asi teď docela riskuju…
„Obávám se, že máte pravdu. Huhly huhly Kung Pao,“ prohlásí a prudce zaklapne jídelní lístek.

Obsluha zřejmě celou dobu číhala na tento moment, protože se vzápětí zjevuje vedle našeho stolu. Rychle ze sebe vysypu naši objednávku - nechci, aby došlo k nějakým nesrovnalostem a oni se pak vymlouvali, že Alanovi nerozuměli.
„Máte rád české pivo?“ ptám se, když se číšnice táže na pití.
„Nikdy jsem ho nepil,“ odpovídá bez váhání. „A huhly huhly červené víno.“
´No jistě! Jak jsem jen mohla zapomenout na jeho oblíbené pití?´ lamentuju v duchu nad svou nedovtipností. Objednávám tedy ještě láhev červeného.
Šikmoočka se s úklonou vzdaluje a u našeho stolu opět nastává ticho.
„Žádné otázky?“ usměje se po chvíli trapného mlčení můj vzácný společník.
„Mám spoustu otázek…ale všechny jsou hloupé nebo se vás už někdo zeptal,“ krčím zoufale rameny. „No tak co třeba…“
„Žádné otázky na Harryho Pottera!“ zdvihá varovně ukazováček v gestu, které si dobře pamatuju z Lásky nebeské.
„Škoda - já miluju Harryho Pottera. Nebo bych možná měla říct – miluju vašeho Severuse Snapea,“ dávám průchod svému nadšení. Vždyť právě v této roli jsem existenci jistého Alana Rickmana poprvé zaznamenala.
„Ne-ná-vi-dím Severuse Snapea,“ odtuší a ušklíbne. „Od doby, kdy jsem ho začal hrát, huhly huhly nic jiného.“
„Viděla jsem i jiné filmy, kde jste hrál,“ zdvihám nesouhlasně hlavu, „ale jako Severus Snape se mi prostě zdáte…nejhezčí.“
Ráda bych řekla „nejpřitažlivější“, ale nějak si nemohu vzpomenout na to správné slovíčko.
„Opravdu? Obávám se, že jste asi mnoho mých filmů neviděla,“ ohrnuje uraženě nos.
„Viděla jsem Temný přístav, Smrtonosnou past, Robina Hooda, Rozum a cit, Galaxy Quest – tu parodii opravdu miluju!“ rozplývám se a rychle ze sebe sypu další názvy, „Rasputina, Quickleyho u protinožců, Michaela Collinse, Lásku nebeskou, Tajnou zemi…“
„Jak se vám to líbilo?“ rázně mě přerušuje a já mám pocit, jako bych v jeho očích viděla záblesk radosti. „Jak se vám líbila Tajná země? Ten film není příliš známý a...“
„...ale vy jste v něm perfektní,“ vyhrknu. „Hrál jste velmi dobře a bylo nádherné vás sledovat, jak se umíte měnit z hodného na zlého a zpátky.“
Polichoceně se usměje.
„Vaši fanoušci si myslí, že jste za tu roli měl dostal Oskarovu cenu,“ tvořím další skvostnou anglickou větu.
Tentokrát se Alan usmívá spíš pobaveně. Někdy se fakt stydím za to, jak neumím mluvit... 

„Čelvene víno,“ hlásí asijská obsluha, která právě přispěchala s lahví a dvěma skleničkami.
Alan okamžitě sahá po láhvi a zkušeným pohybem nalévá nám oběma. Vybrala jsem Modrý Portugal, tak jen doufám, že mu zachutná.
„Na vás,“ pozvedá svou sklenku a upíjí. Chvilku víno převaluje na jazyku, než spokojeně kývne a znovu se napije.
„Víte, náš fanklub vás chce pozvat do Prahy,“ měním téma hovoru, „ale nejsme si jisti, že naše pozvání přijmete.“
„Nepřijmu,“ odpovídá klidně a dopíjí sklenku. „Většina takových pozvání stejně končí u mé asistentky a ke mně se ani nedostanou.“
„A kdybyste o tom pozvání věděl, přijedete?“ zkouším to.
„Těžko,“ mračí se. „Jsem dost zaneprázdněný, huhly huhly Amerika a Británie.“
„Škoda,“ vzdychám smutně a proti svému zvyku rychle dopíjím své víno.
„Ale jsem v Praze teď,“ namítá s milým úsměvem a dolévá mi.
„A jak dlouho tu zůstanete?“ zkouším ho.
„To nemohu říct,“ prohlašuje. „To nikdy předem nevím.“
Současně zdvihá ruku v gestu, že toto téma je pro něj uzavřené a že se nemám dál ptát. Tak se zase nic nedozvím... a přitom bych tak ráda věděla, jak je možné, že se tu objevil!
„To je škoda,“ vzdychnu zklamaně. „Ale zpátky k vašim filmům. Ještě jsem viděla Mesmera – tam jste byl opravdu skvělý! Škoda, že…“
„Jak jste ho mohla vidět?“ zamračí se. „Ten film zná jen pár lidí. Nebyl promítán v kinech, huhly huhly huhly.“
Rychle se napije, jako by chtěl spláchnout trpkou vzpomínku.
Matně si vzpomínám, že nám Alis (nebo to byla Světlana?) při promítání na Rickmanconu něco říkala o problémech, které ten film provázely, ale detaily si už samozřejmě nepamatuju.
„No, jsem členem vašeho českého fanklubu, a některé holky z toho klubu má kontakty po celém světě. A tak se jim podařilo dostat Mesmera,“ vysvětluju trochu s obavami.
„Skvělé! Film s takovými ambicemi a potenciálem, a nakonec huhly huhly huhly mezi fanoušky,“ ušklíbne se s neskrývanou hořkostí.
„To je mi líto,“ šeptnu, i když mám dojem, že mě můj společník momentálně vůbec nevnímá. Zamyšleně hledí někam do prázdna, jako by se toulal ve vzpomínkách... 

„Kuše La´C, bílá líže. Vepšové Kung Pao, bílá líže,“ vstupuje do naší konverzace servírka přinášející jídlo.
Alan se vrací do reálného světa, ale zdá se mi být poněkud bez nálady.
„Vypadá to zajímavě,“ zabručí, zatímco se v mírném předklonu snaží zachytit vůni linoucí se z pokrmu.
Oba si pomalu nandáváme na talíř rýži a maso s omáčkou a ochutnáváme.
„Dobré,“ kývne po pár soustech pochvalně.
Ulevilo se mi asi tak, jako kdybych to jídlo vařila sama. Ačkoliv nejsem majitelem této restaurace (ba dokonce ani žádné jiné), cítila bych se dost mizerně, kdyby tu dostal něco nejedlého nebo špatně připraveného.
Hodnou chvíli mlčíme a vychutnáváme večeři, než Alan náhle významně zvedne do vzduchu prázdnou vidličku.
„Můžu se vás teď na něco zeptat já?“
„Samozřejmě,“ kývnu souhlasně hlavou.
„Řekněte mi – proč jste se se mnou chtěla setkat?“ ptá se a upřeně na mě hledí.

Co na tohle odpovědět? Co mu jen na tohle říct? Že ho miluju? No, ono to ve skutečnosti s tou mou láskou už není tak žhavé. Že se mi líbí jako muž? Hmm, to je pořád pravda. Že patřím mezi tu skupinku fanynek, která ve filmech hltá každičké jeho slovo, každý jeho pohyb? To je také pravda… Nebo se raději vymluvit na to, že obdivuju jeho herectví – což je koneckonců také pravda?
„Protože... jste typ muže - a herce, který se mi líbí,“ soukám ze sebe.
„Máte ráda staré herce?“ ušklíbne se.
„Nemyslím, že jste starý,“ oponuju. „Pořád velmi dobře vypadáte.“
Jen něco zabručí a vkládá do úst další sousto.
„Ale jinak máte pravdu - celý život jsem preferovala starší muže,“ dodávám po krátké odmlce a usmívám se na něj – doufám, že povzbudivě.
„To je od vás velmi milé,“ zamumlá trochu rozpačitě. „Ale co huhly huhly huhly?“
„Prosím?“ hlesnu nechápavě. Ach, ta jeho artikulace! 
„Proč jste se chtěla setkat zrovna se mnou? Svět je přece plný starých unavených herců,“ rozhazuje teatrálně rukama, „tak proč zrovna já?“
„Protože se mi líbíte,“ odpovídám opatrně. „Protože se mi líbí, jak hrajete, protože... protože... se mi líbí... protože...“¨
Dívá se na mě přísným pohledem, pod kterým se stále víc zakoktávám. Zatraceně! Jako by věděl, že se vykrucuju a nechci mu říct celou pravdu.
„Protože když mám v životě volbu, chci, aby můj manžel byl jako vy,“ vyhrknu nakonec a rychle sklopím oči. Netoužím vidět další z jeho pobavených úsměvů, který bude nepochybně následovat. V duchu přitom skřípu zuby na dalším gramatickým paskvilem, který jsem stvořila.
Koutkem oka jsem přesto zahlédla, jak překvapeně povytáhl jedno obočí a chvíli na mě zamyšleně hleděl, než vložil do úst další sousto.
´Je tak v šoku z mé příšerné gramatiky, nebo z mého vyznání?´ přemítám.
„Zajímavé,“ broukne po chvíli a zvedne oči od talíře. „Já bych sám sebe jako manžela nechtěl. Jsem velmi náladový, huhly huhly huhly starý muž a absolutně nerozumím mladým dívkám.“
„Já už přece nejsem mladá dívka,“ směju se.
„Vy JSTE mladá dívka. Pro mne ano. Chápejte, že otázka věku je velmi relativní. Čím je člověk starší, tím více je na světě mladých dívek.“
„Ale vy nemáte rád mladé dívky. Nebo ano? Aspoň tedy vaše fanynky si myslí, že je rád nemáte,“ pouštím se na tenký led. 

Přestává jíst, důvěrně se ke mně naklání a pokládá dlaň na hřbet mé ruky. Ten dotyk je tak neuvěřitelně příjemný,  až mám problém soustředit se na to, co mi vlastně chce říct.
„Co si myslíte, že by se stalo, huhly huhly, že mám rád mladé dívky? Dokážete si to představit? Dokážete si představit můj život? Dokážete si představit, jak nepříjemně, dotěrně, huhly huhly, by se pak chovaly mé fanynky, kdyby si myslely, že mají u mne šanci? Já si to bohužel UMÍM představit! Ano, umím! Viděl jsem to u mnoha svých kolegů. A proto, právě proto je lepší, když huhly huhly o mém vztahu s Rimou, jestli ji tolik miluji nebo to jen hraju, a huhly huhly. Ne že bych neměl žádné fanynky, ale TOHLE se dá ještě vydržet. Dům obležený kolem dokola mladými dívkami se NEDÁ vydržet - to mi věřte. Rozumíte tomu?“
Tiskne mi ruku a hledí mi upřeně do očí, jako by mě tím chtěl přesvědčit. Chápu ho dokonale – popularita musí být opravdu strašná věc. Už takhle propírají fanynky každý jeho krok, každý banán, který koupí a každý kousek oblečení, které má na sobě, natož pak když by se ukázalo, že není až tak nedobytný, jak se snaží tvrdit.
„Myslím, že rozumím,“ přikyvuji.
„Výborně,“ usmívá se a pouští moji ruku.
Škoda, bylo to příjemné a působilo to tak důvěrně…
„Píp píp,“ ozývá se náhle nepříjemný zvuk. Mobil? Ne, ten to nebyl, tedy rozhodně ne ten můj. Alan se však zamračil a nesouhlasně pohlédl na své náramkové hodinky. Dívám se stejným směrem. Moc toho nevidím, mám je vzhůru nohama, ale přijdou mi nějaké… divné. Zbytečně veliké. A nemají žádné ručičky Spíš jako by se tam objevoval nějaký blikající obrázek!
„Je mi to velmi líto, ale budu muset jít,“ povzdychne si.
„Ale… ještě jste nejedl dost a…“ koktám a strašně si přeju, aby to, co právě řekl, nebyla pravda. Přece teď nemůže odejít! Teď, když si konečně tak hezky povídáme?!
„Musím. Omlouvám se. Doprovodím vás huhly huhly,“ odpovídá, zatímco vidličkou vybírá poslední zbytky masa z talíře.

Už tak mizivá chuť na jídlo mě okamžitě přešla. Se smutným povzdechem se zvedám od stolu a mířím k barovému pultu. Absolutně netoužím pokazit tento krásný večer třeba nějakým dohadováním o placení. Ani nevím, jestli by byl Alan ochoten mě pozvat, netuším, jestli má s sebou takovou věc jako je kreditní karta. Při jeho vztahu k technice bych se tomu ostatně docela divila. Že nemá české peníze, to je asi nabíledni. Raději ho tedy pozvu já – a ani o tom nemusí vědět. Koneckonců,  JEHO pozvu vždycky ráda.
Zatímco pokladna s tichým vrčením chrlí účet, smutně se dívám přes celou místnost, jak můj společník dopíjí víno.
„Můžeme jít,“ pousměju se na něj, když se vrátím zpátky ke stolu.
„Opravdu?“ podiví se. Odhaduju, že se chystá na nějakou poznámku o placení, a odmítavě zdvihám ruku. Pochopil. 

Vycházíme z útulné restaurace do nevlídně setmělé ulice plné poletujícího spadaného listí. Večer je poměrně teplý na to, jak roční doba pokročila, ale stejně mi jde mráz po zádech. Jednu chvíli se mi zdálo, že tu budeme s Alanem sedět a povídat si navždy, a v příštím okamžiku je všem snům konec... Život je tak strašně krutý!

Konečně stojíme před tím správným vchodem do ponuré šedivé krabice. Alan dostál roli gentlemana, vyprovodil mě až k domu, a teď přišla ta chvíle, kdy se musíme definitivně rozloučit.
„No, byl to příjemný večer,“ přerušil rozpačité ticho jako první.
„Ano, byl. Moc vám za něj děkuju,“ slyším se jakoby odněkud z dálky.
„Musím jít,“ omluvně se usměje.
„Já vím. Ale… mohla bych mít jedno poslední přání?“ prosebně k němu zdvihám pohled. Možná mě rázně odmítne, ale do konce života bych si neodpustila, kdybych to nezkusila. „Mohla bych od vás dostat jeden polibek? Jenom jeden… prosím…“
Váhá. Viditelně váhá. A pak… skloní se ke mně a dotkne se svými rty mých. Krátce, ale důrazně. Nepatrně se pohnu směrem k němu, jakmile ucítím, že se mi jeho rty vzdalují. Na zlomek vteřiny se zarazí, než se definitivně narovná a znovu se omluvně pousměje.
„Děkuju,“ vydechnu se šťastným úsměvem. Políbil mě... on mě políbil!!! Někde uvnitř mne právě exploduje obrovská radost, která jako by mi dávala křídla...
V tom samém okamžiku můj společník mizí jako mávnutím kouzelného proutku a já stojím sama uprostřed temného sídliště. Jen na rtech ještě cítím slabou chuť vína.
Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Byla to skutečnost nebo jen sen? Prožila jsem to? Zdálo se mi to? Vymyslel si to vše můj unavený mozek? Kdo ví… ale tu chuť jeho polibku doopravdy cítím. 

Teď tedy vyšlapu čtyři patra nahoru, otevřu dveře, přivítám se s pudlíkem, a všechno bude zase tak, jako dřív. Vlastně ne, nebude. Už nikdy.
Kdykoliv totiž usednu do křesla, budu doufat, že se za mými zády zase ozve ten hluboký sametový hlas, který mě zpočátku tak vylekal. Doufat? Ne - budu si to úpěnlivě PŘÁT! Koneckonců, vždyť další narozeniny mám už jen za pár týdnů...
 

KONEC
 

 
    

Nahoru