|
Poslední přání
Autor: Gail
Silvestr, radosti čas,
oslav, smíchu, pohody,
vždyť skrývá v sobě tolik krás,
a člověk ptá se zas a zas,
existují-li náhody.
Ulice
živé, světel zář,
odněkud hudba zní,
ten zvláštní pocit ty už znáš,
ve své duši ho schováváš,
i své přání poslední...
Dopsala
jsem poslední verše a zahleděla se ven z okna. Další Silvestr byl tady.
Všichni radostně oslavovali, jen já tu seděla s tužkou v ruce...sama.
Stejně jako minulý rok, jen tentokrát jsem moc doufala ve změnu... Mé
poslední přání tohoto roku se však nesplnilo.
„...a
přichází Helenka Vondráčková!“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. Rodiče se
opět nedokázali dohodnout, na co se budou v televizi dívat, a tak tam
nakonec zůstal jeden z těch tradičních silvestrovských rádobyzábavných
pořadů. Ale dobře jim tak, když tak chladnokrevně zamítli můj návrh pustit
si nějakou pěknou videokazetu, například Lásku nebeskou.
„Psi škrábou na dveře!“ vytrhlo mě z mých hlubokých myšlenek. ´Hmm, tak to
rozhodně bude z televize...připomíná to spíš hlas mého otce...a co by
zrovna on dělal v televizi?´ říkala jsem si v duchu a šla zahnat ze
zahrady svoji psí smečku.
Vracela
jsem se zpět do pokoje pevně rozhodnuta, že okamžitě začnu psát rozsáhlé
pojednání s názvem: „Poslední den v roce – návod na přežití,“ neboť
naděje, že někdo nebo něco tento silvestrovský večer zachrání, byla už
definitivně pryč.
Smutně jsem za sebou zavřela dveře, otočila se a... vykřikla leknutím. Na
židli, na které jsem předtím seděla, teď seděl někdo - tvář mně
dobře známá - to ne, proboha! ALAN RICKMAN!!! A to jsem vůbec nic nepila!
„Co se
stalo? Proč křičíš?“ ozvalo se odvedle.
´Co teď? Představit Alana rodičům a prohlásit ho třeba za svého přítele?
To ne, to by s nimi jistojistě šlehlo...´ uvažovala jsem rychle a dospěla
k názoru, že bude lepší, když se o Alanově nečekané návštěvě vůbec
nedozví.
„To nic...nic se nestalo, jenom je tu...velký hnusný pavouk...“ odpověděla
jsem roztřeseně a stále vyjeveně koukala na židli. Pohled na mne musel být
úchvatný. Moc jsem doufala, že Alan mému vysvětlení, co mě v pokoji tak
vyděsilo, nerozuměl...zdálo se však, že se docela dobře baví.
„Tak ho chyť a hoď do záchodu,“ zaslechla jsem ještě sadistickou radu
svého otce.
V tu chvíli však Alan začal protestovat, že rozhodně do záchodu nechce, ať
si ho dám raději do skleničky a nezapomenu ve víku udělat otvory na
dýchání.
´Sakra! On mluví česky!?! Ale ne, tohle je hlas Jiřího Hromady, jeho
dabéra z filmu Dohola,´ uvědomila jsem si a okamžitě si vzpomněla na to,
co jsem řekla...
„Omlouvám se za toho pavouka, ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo,“
začala jsem nesměle, ale Alan mě přerušil: „Rozhodně lepší, než kdybys
řekla, že je tu velký hnusný Rickman, to už by mi asi vadilo víc.“
V tu chvíli jsem už byla naprosto klidná a měla co dělat, abych nevyprskla
smíchy.
„Ach, jaká neslušnost - vždyť jsem se ti...teda vám...
ještě ani nepředstavila. Jmenuji se D... ehm...Gail,“ zapřela jsem své
civilní jméno, představila se svou rickmanclubovou přezdívkou
a podala Alanovi ruku.
„Klidně si můžeme tykat, Gail,“ mrknul na
mne Alan a mne napadlo, že Ginny se asi zblázní, až se tohle všechno
dozví...tedy, pokud mi to celé uvěří a nebude si myslet, že jsem jen byla
zlitá na mol.
Alan se
mezitím začal procházet po pokoji, tuhle urovnal knihy na stole, támhle
zase setřel prstem prach z mých pohárů. Pak se upřeně zahleděl na mne,
respektive na mé vlasy.
„Ale Gail, proboha, co to máš na hlavě?“ pravil znechuceně.
„Co...cože? Myslíš můj účes?“ znejistěla jsem a začala si vlasy rychle
upravovat.
„Účes? Spíš křoví...světlé prameny odrostlé, střih žádný... Podle mne tvé
vlasy viděly kadeřníka tak před půl rokem, což je tedy opravdu bída,“
zhrozil se a já myslela, že mě trefí. S tím půlrokem měl bohužel pravdu,
ale takhle necitlivě zkritizovat mé křoví...pardon, účes?!? To jsem tedy
rozhodně nečekala.
„Hmm, tobě se to povídá, když jsi hrál špičkového kadeřníka támhle
v Dohola,“ pravila jsem trochu naštvaně.
Pak mne však napadla myšlenka, a to myšlenka přímo ďábelská.
„Alane, všechny ty účesy v tom filmu za tebe někdo dělal, nebo jsi musel
stříhat i ty?“ zeptala jsem se opatrně.
„Přineseš-li mi hřebeny, fén a nůžky, uvidíš,“ pravil s tajuplným úsměvem.
Kdo by
takovéto výzvě odolal! Nenápadně jsem se vykradla do koupelny. V obýváku
bylo ticho, rodiče se zřejmě tak moc bavili silvestrovskými pořady, až
z toho usnuli.
´Štěstí mi přeje,´ radovala jsem se.
Během mého plížení se zpět do pokoje se však z obýváku ozvalo: „Když už
budeš v té kuchyni, udělej nám ještě pár chlebíčků...“, a já myslela, že
mám další infarkt tohoto večera. Rozhodla jsem se, že teď není zrovna
vhodná doba na vysvětlování, že já v kuchyni nejsem a ani nebudu,
že já kolem kuchyně pouze procházím a místo toho se bleskově vrhla
na chlebíčky. Vůbec jsem však nebyla schopna vnímat, co na ně dávám, mé
myšlenky byly samozřejmě úplně jinde.
´Hurá, poslední chlebíček,´ oddychla jsem si, odhodila jsem nůž a prchala
s talířem do obýváku.
„Jak jsi jen mohla dát na humrovou pomazánku salám a kyselou okurku!?!“
slyšela jsem ještě zděšený hlas své matky, ale to už jsem za sebou
zavírala dveře pokoje.
Alan
mezitím vytvořil na mém stolku malé kadeřnické studio a já se, ještě celá
udýchaná, usadila na židli. Kritice nůžek a hřebenů, co jsem přinesla,
jsem bohužel neunikla (jeden z hřebenů byl psí...), a když se pak Alan
podíval na hodiny, do půlnoci zbývalo 20 minut.
„Moc času na to nemáme, budeš mi muset pomáhat...víš přece, jak se to
dělá, že? mrknul na mne.
„Žádný problém,“ odpověděla jsem sebevědomě.
A soutěž ve stříhání Gail byla odstartována.
Svůj úkol -
podávání hřebenů - jsem viděla pouze v onom filmu a jak jsem záhy
zjistila, ve skutečnosti to nebylo zas tak snadné, jak se na první pohled
zdálo. A tak hřebeny vesele létaly vzduchem...jedním jsem Alanovi málem
vypíchla oko, druhým zase shodila vázu ze stolu, ale po chvíli jsme už
pracovali skoro jako dobře sehraný tým. A bylo to úžasné. Alan se tvářil
jako opravdový profesionál, že jsem ani neměla odvahu na něj promluvit,
takže pokojem se ozývalo jen cvakání nůžek.
´Doufám, že nás rodiče neuslyší...jak bych jim to potom vysvětlovala? Že
tomu hnusnému pavoukovi stříhám nožičky?´ přemýšlela jsem v duchu.
Za minutu
dvanáct Alan odložil nůžky a spokojeně si své dílo prohlížel. I já byla
velmi mile překvapena tím, co na mé hlavě vytvořil. Běžela jsem se na sebe
podívat do koupelny, kde bylo větší zrcadlo, a s velikostí zrcadla
vzrostlo i mé nadšení.
V televizi začali hrát státní hymnu.
„Je to úžasné, Alane, moc děkuju!“ vběhla jsem zpátky do pokoje.
Alan tam však nebyl. Zoufale jsem se rozhlížela, ale marně. Přišel –
ostříhal - zmizel.
Smutně jsem pohlédla ven z okna a povzdechla si. Ani jsem se ho nestačila
zeptat, jak se ke mně vlastně dostal a proč zrovna ke mně? Vždyť...
ale co. Začátek nového roku byl tady a s ním i začátek nových přání...
KONEC
Pozn. autorky: Ještě než připiji na šťastný nový rok, chtěla bych
poděkovat Ginny, bez níž bych asi nikdy nestrávila tento silvestrovský
večer ve společnosti Alana Rickmana...
|