LITERÁRNÍ SOUTĚŽ na téma: Alan Rickman u mě doma

ZPĚT na zadání

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

 

  
Poslední přání
Autor: Gail

Silvestr, radosti čas,
oslav, smíchu, pohody,
vždyť skrývá v sobě tolik krás,
a člověk ptá se zas a zas,
existují-li náhody. 

Ulice živé, světel zář,
odněkud hudba zní,
ten zvláštní pocit ty už znáš,
ve své duši ho schováváš,
i své přání poslední...
 
 

Dopsala jsem poslední verše a zahleděla se ven z okna. Další Silvestr byl tady. Všichni radostně oslavovali, jen já tu seděla s tužkou v ruce...sama. Stejně jako minulý rok, jen tentokrát jsem moc doufala ve změnu... Mé poslední přání tohoto roku se však nesplnilo.

„...a přichází Helenka Vondráčková!“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. Rodiče se opět nedokázali dohodnout, na co se budou v televizi dívat, a tak tam nakonec zůstal jeden z těch tradičních silvestrovských rádobyzábavných pořadů. Ale dobře jim tak, když tak chladnokrevně zamítli můj návrh pustit si nějakou pěknou videokazetu, například Lásku nebeskou.
„Psi škrábou na dveře!“ vytrhlo mě z mých hlubokých myšlenek. ´Hmm, tak to rozhodně bude z televize...připomíná to spíš hlas mého otce...a co by zrovna on dělal v televizi?´ říkala jsem si v duchu a šla zahnat ze zahrady svoji psí smečku.  

Vracela jsem se zpět do pokoje pevně rozhodnuta, že okamžitě začnu psát rozsáhlé pojednání s názvem: „Poslední den v roce – návod na přežití,“ neboť naděje, že někdo nebo něco tento silvestrovský večer zachrání, byla už definitivně pryč.
Smutně jsem za sebou zavřela dveře, otočila se a... vykřikla leknutím. Na židli, na které jsem předtím seděla, teď seděl někdo  - tvář mně dobře známá - to ne, proboha! ALAN RICKMAN!!! A to jsem vůbec nic nepila!  

„Co se stalo? Proč křičíš?“ ozvalo se odvedle.
´Co teď? Představit Alana rodičům a prohlásit ho třeba za svého přítele? To ne, to by s nimi jistojistě šlehlo...´ uvažovala jsem rychle a dospěla k názoru, že bude lepší, když se o Alanově nečekané návštěvě vůbec nedozví.
„To nic...nic se nestalo, jenom je tu...velký hnusný pavouk...“ odpověděla jsem roztřeseně a stále vyjeveně koukala na židli. Pohled na mne musel být úchvatný. Moc jsem doufala, že Alan mému vysvětlení, co mě v pokoji tak vyděsilo, nerozuměl...zdálo se však, že se docela dobře baví.
„Tak ho chyť a hoď do záchodu,“ zaslechla jsem ještě sadistickou radu svého otce.
V tu chvíli však Alan začal protestovat, že rozhodně do záchodu nechce, ať si ho dám raději do skleničky a nezapomenu ve víku udělat otvory na dýchání.
´Sakra! On mluví česky!?! Ale ne, tohle je hlas Jiřího Hromady, jeho dabéra z filmu Dohola,´ uvědomila jsem si a okamžitě si vzpomněla na to, co jsem řekla...
„Omlouvám se za toho pavouka, ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo,“ začala jsem nesměle, ale Alan mě přerušil: „Rozhodně lepší, než kdybys řekla, že je tu velký hnusný Rickman, to už by mi asi vadilo víc.“
V tu chvíli jsem už byla naprosto klidná a měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.
„Ach, jaká neslušnost - vždyť jsem se ti...teda vám... ještě ani nepředstavila. Jmenuji se D... ehm...Gail,“ zapřela jsem své civilní jméno, představila se svou rickmanclubovou přezdívkou a podala Alanovi ruku.
„Klidně si můžeme tykat, Gail,“ mrknul na mne Alan a mne napadlo, že Ginny se asi zblázní, až se tohle všechno dozví...tedy, pokud mi to celé uvěří a nebude si myslet, že jsem jen byla zlitá na mol.  

Alan se mezitím začal procházet po pokoji, tuhle urovnal knihy na stole, támhle zase setřel prstem prach z mých pohárů. Pak se upřeně zahleděl na mne, respektive na mé vlasy.
„Ale Gail, proboha, co to máš na hlavě?“ pravil znechuceně.
„Co...cože? Myslíš můj účes?“ znejistěla jsem a začala si vlasy rychle upravovat.
„Účes? Spíš křoví...světlé prameny odrostlé, střih žádný... Podle mne tvé vlasy viděly kadeřníka tak před půl rokem, což je tedy opravdu bída,“ zhrozil se  a já myslela, že mě trefí. S tím půlrokem měl bohužel pravdu, ale takhle necitlivě zkritizovat mé křoví...pardon, účes?!? To jsem tedy rozhodně nečekala.
„Hmm, tobě se to povídá, když jsi hrál špičkového kadeřníka támhle v Dohola,“ pravila jsem trochu naštvaně.
Pak mne však napadla myšlenka, a to myšlenka přímo ďábelská.
„Alane, všechny ty účesy v tom filmu za tebe někdo dělal, nebo jsi musel stříhat i ty?“ zeptala jsem se opatrně.
„Přineseš-li mi hřebeny, fén a nůžky, uvidíš,“ pravil s tajuplným úsměvem.

Kdo by takovéto výzvě odolal! Nenápadně jsem se vykradla do koupelny. V obýváku bylo ticho, rodiče se zřejmě tak moc bavili silvestrovskými pořady, až z toho usnuli.
´Štěstí mi přeje,´ radovala jsem se.
Během mého plížení se zpět do pokoje se však z obýváku ozvalo: „Když už budeš v té kuchyni, udělej nám ještě pár chlebíčků...“, a já myslela, že mám další infarkt tohoto večera. Rozhodla jsem se, že teď není zrovna vhodná doba na vysvětlování, že já v kuchyni nejsem a ani nebudu, že já kolem kuchyně pouze procházím a místo toho se bleskově vrhla na chlebíčky. Vůbec jsem však nebyla schopna vnímat, co na ně dávám, mé myšlenky byly samozřejmě úplně jinde.
´Hurá, poslední chlebíček,´ oddychla jsem si, odhodila jsem nůž a prchala s talířem do obýváku.
„Jak jsi jen mohla dát na humrovou pomazánku salám a kyselou okurku!?!“ slyšela jsem ještě zděšený hlas své matky, ale to už jsem za sebou zavírala dveře pokoje.

Alan mezitím vytvořil na mém stolku malé kadeřnické studio a já se, ještě celá udýchaná, usadila na židli. Kritice nůžek a hřebenů, co jsem přinesla, jsem bohužel neunikla (jeden z hřebenů byl psí...), a když se pak Alan podíval na hodiny, do půlnoci zbývalo 20 minut.
„Moc času na to nemáme, budeš mi muset pomáhat...víš přece, jak se to dělá, že? mrknul na mne.
„Žádný problém,“ odpověděla jsem sebevědomě.
A soutěž ve stříhání Gail byla odstartována.

Svůj úkol - podávání hřebenů - jsem viděla pouze v onom filmu a jak jsem záhy zjistila, ve skutečnosti to nebylo zas tak snadné, jak se na první pohled zdálo. A tak hřebeny vesele létaly vzduchem...jedním jsem Alanovi málem vypíchla oko, druhým zase shodila vázu ze stolu, ale po chvíli jsme už pracovali skoro jako dobře sehraný tým. A bylo to úžasné. Alan se tvářil jako opravdový profesionál, že jsem ani neměla odvahu na něj promluvit, takže pokojem se ozývalo jen cvakání nůžek.
´Doufám, že nás rodiče neuslyší...jak bych jim to potom vysvětlovala? Že tomu hnusnému pavoukovi stříhám nožičky?´ přemýšlela jsem v duchu.  

Za minutu dvanáct Alan odložil nůžky a spokojeně si své dílo prohlížel. I já byla velmi mile překvapena tím, co na mé hlavě vytvořil. Běžela jsem se na sebe podívat do koupelny, kde bylo větší zrcadlo, a s velikostí zrcadla vzrostlo i mé nadšení.
V televizi začali hrát státní hymnu.
„Je to úžasné, Alane, moc děkuju!“ vběhla jsem zpátky do pokoje.
Alan tam však nebyl. Zoufale jsem se rozhlížela, ale marně. Přišel – ostříhal - zmizel.
Smutně jsem pohlédla ven z okna a povzdechla si. Ani jsem se ho nestačila zeptat, jak se ke mně vlastně dostal a proč zrovna ke mně? Vždyť... ale co. Začátek nového roku byl tady a s ním i začátek nových přání...
 

KONEC

Pozn. autorky: Ještě než připiji na šťastný nový rok, chtěla bych poděkovat Ginny, bez níž bych asi nikdy nestrávila tento silvestrovský večer ve společnosti Alana Rickmana...


 
    

Nahoru