Obecné informace

    
        Fotky článků z britského tisku pořídila © Grizzlli

       Fotky byly pořízeny před Playhouse v Londýně © Grizzlli

Foto pořízeno u budovy divadla Royal Court v Londýně © Lucka D. Colton

 REPORTÁŽ  od Lucky D. Colton Díky moc!

Jelikož mi bylo dopřáno trochu toho štěstí, shlédnout v londýnském Royal Court divadle hru režírovanou Alanem – My name is Rachel Corrie, podělím se s vámi o prožitky a dojmy s ní spojené. Nečekejte však recenzi v pravém slova smyslu – nejsem divadelní kritik, ani nemám pisatelského ducha, takže se spíše jen pokusím popsat průběh a pocity z hry i večera, který mohl vstoupit do dějin (fanklubu) jako první setkání členek NFAR s jejich idolem ………………, ale bohužel nevstoupil:-(

            Psal se 19. duben 2005 a já jsem měla mít sraz s Nikou (tou dobou se také nacházející v Anglii) před divadlem s tím, že jsme se sice rozhodly na poslední chvíli na představení jít a tudíž jsme neměly lístky (již dávno byly vyprodané), ale že se ještě zkusíme zeptat jestli nejsou nějaké vrácené. Třebaže se představení hrálo skoro každý den, to dnešní mělo být tak trochu zvláštní. A to tím, že po představení se měla konat tzv. post-show talk, čili diskuze s herci a tvůrci o hře. Takže byla jistá pravděpodobnost, že by zde mohl vystoupit i Alan. Sice jsme s Nikou věděly, že Alan je tou dobou v Kanadě a natáčí tam film, ale vzhledem k tomu, že další den se v Londýně konala též premiéra filmu “Stopařův průvodce po galaxii“, a že na internetu se objevila zvěst o Alanově účasti na této premiéře, tak naše naděje na případné shledání vzrostla.

Po hodinovém čekání na lístky, a bystření očí na každou osobu vstupující do divadla, jsme se lístků dočkaly. Mezi posledními jsme vešly do jakési malé upravené podkrovní místnosti, kde bylo hlediště vyřešeno lavicemi schodišťovitě uspořádanými nad sebou a pod nimi byl prostě malý plácek s pár kulisami jako jeviště. Usadily jsme se na poslední volná místečka a rozhlédly, jestli někde neuvidíme známý profil. Bohužel nikde nikdo a tak jsme se s povzdechem, ale pořád ještě s neuhynulou nadějí, natočily k jevišti. Světla se ztemnila a představení začalo.

Jak už jistě víte, hra vypráví příběh Rachel Corrie – osoby, která skutečně žila, a která se stala slavnou díky dramatickému a neobvyklému způsobu smrti. Rachel Corrieová byla mladá Američanka, jež opustila bezpečný idylický život v rodném městě Olympii ve Washingtonu a vydala se do konfliktem sužovaného pásma Gazy. Tam pracovala pro humanitární organizaci, která podporovala palestinský odpor proti izraelské okupaci. Bojovala především proti ničení palestinských domovů. Při bránění jednoho takového obydlí byla zabita izraelským buldozerem – odmítala dům určený k demolici opustit.

Na jevišti byl děj spodobněn formou vyprávění samotné Rachel. Jedna herečka a pár skromných kulis stačilo k zachycení příběhu, jenž čerpal především z Racheliných emailů rodičům a přátelům a z jejích deníčků. Alanova šikovná režisérská ruka dokázala tyto podklady upravit a seskupit do celkem zajímavého a poutavého dramatu.

Hra je atraktivní zejména díky životnímu osudu Rachel – ten je bezpochyby dojemný. Ale ta dojemnost je umocněna především Rachelinou osobností. Její korespondence a deníky dokazují, že byla člověkem vnímavým a citlivým, a že měla nadání pro psaní a umění. Ale zároveň byla zapálenou aktivistkou. A právě tato kombinace je pozoruhodná.

Ve hře se Rachel přibližujeme právě přes její psaní. Od jejích začátečnických básnických děl a zápisků z deníčku, kde hledá sama sebe, pozoruje okolní svět a snaží se najít svoje místo v něm. Přes první obavy ze smyslu její cesty do Gazy a aktivistické práce vyjádřené v emailech. Až po pocity beznaděje a strachu o vlastní život těsně před smrtí, které opět zaznamenávala do deníku.

Celý děj hry je tedy založen na Racheliných slovech. Divák jako by vlastně četl její  myšlenky, byl v její hlavě. Ale všechno ostatní je na divákově představivosti. Ta má zde velký prostor, protože Alan neměl v úmyslu konkrétně znázorňovat. Nechal to na divákovi… (Takže ti, kteří se těší a jsou zvědaví na závěrečnou scénu: zklamu vás, žádný buldozer přejíždějící herečku Megan Dodds se na scéně neobjevil:-)

Shrnu-li to, tak My name is Rachel Corrie je skutečně neobvyklý kousek, určitě se nezalíbí všem, ale jisté procento publika si najde. (Vzhledem k nedávné výhře Nejlepší hra, v kategorii diváků v soutěži Theatregoers' Choice Theatre Awards, je to procento nejspíš hodně vysoké).

Pokud mohu říct za sebe, tak jakkoli je náměť zajímavý a jeho provedení profesionální,…
….. byly pro mně skoro dvě hodiny monologu jedné osoby trochu náročné na soustředění a ke konci také zaváněly nudou.

Po skončení představení se menší letargie a vyčerpání rychle ztratili a opět jsme s Nikou dychtivě přejížděly očima po osazenstvu divadla. Měla následovat post-show talk – tedy ta již zmíněná diskuze s umělci. Rekvizitáři umístili na jeviště čtyři dřevěné židle a my jsme zoufale doufaly, že jedna z nich je pro Alana. Uplynulo asi 5 minut a k židlím na jevišti dorazily tři ženy. Jedna z nich se ujala slova. Byla to Kathrine Viner, která je spolu s Alanem editorka hry. Představila sebe i své kolegyně a začala povídat něco o okolnostech vzniku této inscenace. Dozvěděly jsme se, že za chvíli se k nim připojí a bude odpovídat na dotazy také Megan Dodds. (Megan zvládla roli Rachel opravdu bravurně – patří jí můj obdiv). Také jsme se, k velkému zklamání mně a Niky, od Kathrine dozvěděly, že Alan tu dnes nemůže být, protože natáčí v Kanadě. Tak a bylo jasno. U této příležitosti ho neuvidíme, ani se s ním nesetkáme. Ale nelitovaly jsme, že jsme na My name is Rachel Corrie šly. Aspoň já ne.

            Ještě bych chtěla trochu povyprávět o diskuzi, která se tam rozhořela. Na představení se totiž také dostavili rodiče a sestra Rachel, kteří svolili k realizaci hry a laskavě Alanovi a Kathrine zapůjčili všechny Racheliny dochované zápisky a korespondenci. Po pár dotazech na Megan a Kathrine, se tyto vyměnily s Rachelinými rodiči a sestrou a diváci se mohli tázat i jich. Okrem vyprávění matky, jaký skvělý člověk Rachel byla, jak se o ní bála a jak jí přemlouvala, aby se vrátila domů (což rozplakalo většinu ženského publika), a polemizováním ostatních nad americkou vojenskou politikou, mě zaujal názor sestry Rachel, která se velmi rozpovídala nad otázkou odpovědnosti za izraelsko-palestinský konflikt. Nevzpomínám si už přesně, co všechno tam vykládala, ale celkem jasně si pamatuji její výroky o odpovědnosti společnosti Caterpillar (výrobce bagrů, buldozerů apod.) za to že, dováží a prodává své výrobky v Izraeli….   

(Poděkování:
Ráda bych poděkovala Eowyn za poskytování cenných informací, které mi během mého pobytu v Londýně velmi pomohly při honbě za Alanem)

Alan Rickman odsoudil zrušení uvedení své hry v New Yorku   Překlad Lucka D. Colgon, info Martina
Zdroj: http://www.backstage.com/bso/news_reviews/stage/article_display.jsp?vnu_content_id=1002076528

Deník The Guardian otiskl zprávu, že divadelní společnost New York Theatre Workshop se rozhodla odložit uvedení hry Kathrine Vinerové a Alana Rickmana My name is Rachel Corrie. A to v důsledku současného „politického klimatu“ na blízkém východě. Rickman, který spolueditoval a režíroval londýnskou premiéru této hry pojednávající o Americké aktivistce zavražděné v pásmu Gaza, nazval rozhodnutí divadelní společnosti „cenzurou“.
„Mohu jenom hádat, že jde o tlak ze strany financovatelů této nezávislé divadelní společnosti. Ale to, že říkají, že uvedení hry bylo pouze odloženo nezastírá fakt, že ji zrušili.“ Řekl Rickman ve svém prohlášení. „Je to cenzura zrozená ze strachu. A New York Theatre Workshop, divadlo Royal Court (londýnské, to kde byla uvedena premiéra MNiRC poz. překladatele) i diváci z New Yorku – ti všichni jsou ochuzeni.“
James Nicola, umělecký ředitel divadelní společnosti řekl, že uvedení hry nebylo nikdy formálně oznámeno. Divadlo pouze zvažovalo uvedení na jeviště v březnu. „Při plánování produkce hry a z toho co jsme zaslechli v divadelních kruzích v New Yorku, jsme usoudili, že se nacházíme ve velmi vyhraněné situaci,“ řekl Nicola deníku The Guardian. Zjistili jsme, že náš plán prezentovat umělecké dílo by mohl být považován za naše stanovisko v politickém konfliktu, a to jsme nechtěli.
Rachel Corrie, 23letá aktivistka ze státu Washington, byla zabita v březnu 2003, když se postavila mezi Izraelský vojenský buldozer a palestinský domov postavený blízko Egyptské hranice a určený k zbourání. The International Solidarity Movement – humanitární organizace, které byla Rachel členem prohlásila, že řidič buldozeru jí přejel úmyslně.
Hra je složená z jejích diářových zápisků a emailů, jež Rickman a Vinerová editovali, píše dále The Guardian. Měla premiéru v londýnském Royal Court divadle minulý rok v dubnu a vyhrála cenu Nejlepší hra v kategorii diváků v hlasování Theatregoers´Choice Awards.

Prvá oficiálna recenzia na Rachel Corrie - dostala 4 hviezdičky! :)
Zdroj: http://www.websitetoolbox.com/tool/gb/flipper828

A ďalší článok s Rachel Corrie z Google News (Překlady Alis):

Hra vychází ze slov Rachel Corrie
Molly Gilmore-Baldwin pro The Olympian

Po své smrti, před dvěma lety v pásmu Gazy, se stala Rachel Corrie známou pro svou činnost, kuráž, boj i lidskost a její podrobné poznámky ohledně dění kolem ní. Je proto příhodné, že se Corrie stala dramatem. Tato odvážná žena byla zabita v pásmu Gazy ve městě Rafah, když se snažila zabránit izraelskému buldozeru zbourat palestinský dům.

Její poznámky od dětství až po dobu v Rafahu byly převedeny do hry "Jmenuji se Rachel Corrie", která měla tento týden premiéru v londýnském Royal Court Theatre.

Bojovnice za mír a studentka Evergreen State College, Corrie zemřela ve 23 letech.

"E-maily od Rachel z Gazy mi nantolik otevřely oči abych viděla jaká tam byla situace," řekla její matka, Cindy Rorrie z Olympie. "Nejsem pro to ani schopná nalézt slova. Bylo to tak šokující. Poté co zemřela, bylo pro nás přirozenou reakcí její slova zveřejnit. Její e-maily jsme velmi brzy poskytli médiím." Tyto e-maily byly uveřejněny v Británii.

"The Guardian, jedeny z našich nejvýznamnějších národních novin, otiskly e-maily z Gazy od Rachel krátce po její smrti," řekla Elyse Dodgsonová, pomocná režisérka divadelní hry "Jmenuji se Rachel Corrie." "Síla jejího písemného projevu na nás velice zapůsobila."

Doddsonová dodala: "Alan Rickman o nich řekl, že na něj tak zapůsobily, že by chtěl režírovat hru založenou na textech od Rachel." V září 2003, se Cindy a Craig Corrie zastavili v Londýně na své cestě do Gazy. Zde Cindy poprvé potkala Rickmana, ale nepoznala ho. "Craig říkal, že už ho někdy viděl," vzpomíná, "já ho nepoznala, a také jsem neviděla filmy s Harry Potterem. Viděla jsem jen několik klasických filmů ve kterých hrál, ale nespojila jsem si to."

Loni, se dvojice do Londýna vrátila, aby promluvili během Nadaci Thomase Hurndalla, která vzdává hold mladým britským aktivistům, kteří byli zastřeleni izraelskými vojáky v Rafahu krátce po smrti Corrie. "Když jsem vcházela do dveří, lidé ke mě běželi a říkali, že se musím seznámit s Vanessou. Byla to Vanessa Redgraveová, která ke mě přišla," říká Cindy Corrie. "Byl to taková nezvyklá akce. Alan Rickman tam byl také. Je velice milý, velice laskavý, mírný gentleman."

Samozřejmě, Rachel Corrie je celkem známá - v Anglii jako tady. "Naše veřejnost je velmi znepokojena a zasažena tím, co se na Středním východě stalo," řekla Dodgsonová. "Smrt Rachel způsobila velké pobouření." Jak řekli její rodiče, příběh Corrie inspiroval jiné hry, stejně jako písně nebo vizuální umění, ale tato hra vystupuje, protože ji napslala.

"Hra, kterou napsala je pro mě opravdu výjimečná," řekla Craig Corrie. "Vždy jsem se domníval, že by mohla napsat hru, novelu nebo něco podobného, ale to je typická otcovská pýcha."

Rodiče cestují do Londýna aby v neděli mohli vidět "Jmenuji se Rachel Corrie". Hru již poměrně dobře znají, nejen ze čtení i ze třídění dceřiných deníků, když vybírali co pošlou do divadla nejdříve. V poslední řadě při nostalgické vzpomínce na její pokoj.

"Přítel Rachel prozradil, že byla nejnepořádnější osobou, kterou kdy ve svém životě potkal," řekl Craig Corrie. "A byla to pravda. Rachel byla umělec stejně jako spisovatel, takže vše měla uspořádané v kolážích obrázků nebo věcí které nakreslila. Umění bylo všude."

"Někdy, s veškerou tou prací, kterou děláme, je snadné Rachel trochu ztratit," říka Cindy Corrie, "ale tento projekt nás k Rachel vrací."
Zdroj: http://www.theolympian.com/home/news/20050409/living/122239.shtml

Další článek k divadelní hře: Dovol mi bojovat s mými strašáky

Před dvěma lety, byla Rachel Corrie, třiadvacetiletá americká aktivistka, zabita izraelským buldozerem v Gaze. Od té doby se stala silným symbolem pro obě strany konfliktu. Ale kdo je skutečná Rachel? Katharine Vinerová, která redigovala její díla pro novou hru, o normální ženě s neobyčejným zanícením pro věc.

Pátek, 8. dubna 2005
The Guardian

V deníku Rachel Corrie existuje podrobný záznam, pravděpodobně napsaný někdy v roce 1999, čtyři roky před tím, než byla zabita. V té době jí bylo 19 nebo 20 let a měla sen o tom, jak "padala, padala vstříc své smrti z něčeho prašného, hladkého a drobivého jako útesy v Utahu," napsala, "ale zachytila jsem se, a když po každém došlápnutí nebo uchycení rukou skála pukala a já zjistila, že jak padám chytám se další. Neměla jsem čas na přemýšlení - jen jsem jednala jako když bych hrála nějakou adrelinovou video-hru. A slyšela jsem ve své hlavě "nemůžu umřít, nemůžu umřít"."

Článek pokračuje

Loni jsem byla požádána divadlem Royal Court abych s Alanem Rickmanem, který jej bude režírovat, převedla texty Rachel Corrie do dramatu. Četla jsem působivé e-maily, které posílala domů z Gazy a na vlastní oči jsem viděla zápisy na internetu. Ale nevěděla jsem o její rané tvorbě - kdy vůbec neuvažovala o cestě na Střední východ, z doby kdy byla školačkou, přes studium na univerzitě, po práci v centru pro mentálně postižené v jejím rodném městě Olympii ve Washingtonu - a bylo to podobně fascinující a obsahovala takové elementy jako mrazivou předtuchu.

Udělala jsem si představu, jakou Rachel Corrie byla: nepořádná, hubená, milovnice Dalího, náruživý kuřák se slabostí pro hudbu Pata Benatara. Tohle všechno jsem se později dozvěděla.

Rachel byla zabita ve věku 23, 16. března 2003, buldozerem Caterpillar D-9, strojem určeným především k demolicím domů. Tři desítky let před tím, její otec řídil buldozery ve Vietnamu pro armádu Spojených států. Její smrt byla první z řady zabitých západních cizinců v Gaze na jaře 2003. Ona a Hurndall (byl rovněž zabit) byli aktivisty z ISM (Mezinárodní solidární hnutí). Organizace, která byla založena pro podporu palestinského nenásilného odporu proti izraelské okupaci. Rachel byla zabita jen dva dny před začátkem útoku na Bagdád kdy se svět většinou díval jinam.

Pro Palestince se stala mučednicí, obětí jejich odporu který se stavěl především proti izraelskému vojsku; Edward Said ocenil její jednání jako "heroické a zároveň důstojné". Ale mnoho Izraelců ji přinejlepším považovalo za naivní, která se pustila do věci které nerozuměla.  Pro některé Američany byla zrádkyní; internetové stránky křičely, že "by se měla navždy smažit v pekle"; "Dobrý způsob jak se zbavit odpadu"; "Jsem vděčný, že zemřela".

Ti, kteří byli blízkými Rachel by byli raději, kdyby se nestala "slavnou blond Američankou, která byla zabita". Jak řekl její ex-přítel Colin Reese v dokumentu "Smrt idealisty": "Osobu kterou jsem znal byla sbalena jako papír do jediné kuličky... Vše, co Rachel byla, každá skvělá myšlenka, kterou měla, každou věc, kterou udělala, je to jedno, protože se stala svou smrtí." Reese spáchal minulý rok sebevraždu.

Vývojem tohoto divadelního kusu jsme chtěli objevit mladou ženu za politickými symboly, za její smrtí. Když Alan Rickman, jehož nápadem bylo převést práci Rachel do dramatu, říká: "Nikdy nebudeme Rachel malovat jako zlatou světici nebo ji brát se sentimentem, ale také se potřebujeme podívat tváří v tvář skutečnosti, kterou byla zdémonizována. Chceme prezentovat vyvážený portrét." Doufáme, že nalezneme to, co udělalo Rachel Corrie odlišnou od stereotypu dnešních konzumních, přepolitizovaných mladých lidí. Po obdržení povolení od jejích rodičů zformovat její slova do dramatu, k nám dorazil obrovský balík - 184 stránek jejích textů, z většiny dosud nezveřejněných.

Materiál v sobě skrýval ženu, která byla jak obyčejná, tak neobyčejná: psala básně o své kočce, přátelích, babičce, větru; ale také z pozoruhodně mladého věku, sympatizující a soucítící se světem, snažící se nalézt své místo v něm. Zcela první materiál, který jsme měli byl politický; v té době bylo Rachel 10 let a napsala báseň o tom jak "děti všude trpí" a jak si přeje "zastavit hladovění do roku 2000".

Její mládí ukazuje, jak Rickman říká, že "už věděla co je jazyk. Byla vtipná, byla vypravěč, měla fantazii". Rovněž to ukazuje poměrně sladkou vážnost a pohled na širší svět a její místo v něm. Ve dvanácti napsala, "Myslím, že jsem trochu vyrostla. Stejně je to relativní; devět let je stejně dlouhých jako čtyřicet let v závislosti na tom jak dlouho jste žili."

V pubertě, Rachel začala psát o "ohni ve svém břiše" což se stalo opakujícím se tématem. Navštívila Rusku a výlet jí otevřel oči zbytku světa - zdál se jí "nažloutlý, špinavý, zlomený a úžasný". Začala psát krásně vyjádřené obyčejné texty o bezpečí a svobodě, které se staly dráždivé ve světle její násilné smrti. V devatenácti napsala své matce, "Já vím, že tě vylekám... Ale chci psát a chci vidět. Ale co mohu psát pokud zůstanu uvnitř domečku pro panenky, květinovém světě kde jsem vyrostla?... Miluji tě, ale odrůstám tomu co si mi dala... Dovol mi bojovat s mými strašáky. Miluji tě. Stvořila si mě. Stvořila si mě."

Nacházela se v typickém pozdně-pubertálním věku, přemýšlela o své budoucnosti a psala o mužích, sexu, od "zamilování se do někoho kdo vás permanentě opouští... a vyprávěla příběhy jakoby se jednalo o bluesové písně" navážela se do nové lásky ex-přítele. Její vtipnost byla cynická a je to jedna z hlavních věcí, kterou si na ní její přátelé pamatují.

Rachelina politická evoluce zahrnovala mír v jejích časných dvaceti letech. Odešla na Evergreen State College, známou liberální univerzitu v Olympii, což je samo o sobě známé liberální město. Začala psát proti tomu jak "nejvyšší stupeň lidskosti je vyjádřen tím co si vybereme při nákupu v obchoďáku". Po 11. září se zapojila do skupiny aktivistů, organizujících mírový pochod, ale když mluvila o tom co přesně dělá: "Lidé se nabízejí jako živé štíty v Palestině a já strávím veškerý svůj čas děláním kostýmů holubic a obřích panenek." Když se konečně rozhodla, že chce jít na Střední východ, vysvětlila svůj důvod trochu specificky: "Musím tam jít a setkat se s lidmi, kteří jsou na druhé straně daní, které jdou do fondu vojenských institucí Spojených států a jiných zemí."

Když Rachel do Rafahu přijela, jak Rickman říká, "rytmus psaní se dramaticky změnil. Měla méně času uvažovat, ale mohli jste pociťovat narůstající strach." V Gaze, odnášela tělo mrtvého muže na nosítkách, přičemž izraelská armáda před ní střílela, ale většinou se její aktivity týkaly ochrany: zůstávala přes noc v domech rodin v přední linii aby zabránila jejich demolici; stání před pracovníky s vodou než se dostali pod palbu; "dostatečně blízko aby jim do obličeje nalétaly úlomky". (Rachel věřila, jako mnoho podobných aktivistů, že její "privilegium mezinárodní bílé osoby" ji zajišťuje relativní bezpečnost).

Množství materiálu v nás však vyvolává řadu otázek. Jak moc máme život Rachel před tím než šla do Gazy zahrnovat? A máme zmiňovat ostatní lidi? Trendem v politickém divadle, od The Permanent Way Davida Harese po Victorii Brittain a Guantánamo Gilliana Slova je užíván následující novinářský styl: používat výpovědi, rozhovory a nahrané materiály, než invenci. Jenže mi jsme nemohli použít žádné zpětné rozhovory na vyplnění mezer. Měli jsme kompletní množství slov, když Rachel zemřela. Byla jsem velmi citlivá při používání některých e-mailů Racheliných rodičů, Cindy a Craiga, které své dceři do Gazy posílali. Jsou plny obav, které mohou mít rodiče o své dítě v nebezpečné situaci, ale protože se Rachel nikdy domů nevrátila, mají zničující dráždivost. Dva týdny před dceřinou smrtí, Cindy e-mailovala Rachel: "Mám toho tolik na srdci, ale mám problémy najít slova. Buď v bezpečí, měj se hezky. Přemýšlíš o návratu domů? Kvůli válce a všemu? Já vím, že pravděpodobně ne, ale doufám, že až to ucítíš bude čas."

A co hlasy přátel Rachel? Mluvila jsem s mnoha blízkými aktivisty z ISM, většinou s těmi, kteří byli deportováni z Izraele po její smrti. Dívali jsme se na dvě nahrávky dvou vzpomínkových akcí: jednu z Gazy, která byla natočena izraelskou armádou a druhou z Olympie. Viděli jsme dokumenty, především působivý dokument The Killing Zone od Sandry Jordanové a rozhodli jsme se použít video-ukázky. Ale na konci síla textů od Rachel znamenala, že jsou natolik silné, aby kromě několika krátkých pasážích výpovědí jejích rodičů a krátkou informaci o její smrti, že mohou stát osamoceně.

Výzvou bylo, zkusit vytvořit divadelní hru z fragmentů spisů, dopisů a e-mailů, které nebyly psány s cílem je takto někdy veřejně prezentovat. Pomohlo, jak říká Rickman, že její texty "byly určitým způsobem divadelní. Obrázky vyskakovaly ze stránek." Jak proces pokračoval, stal se rozdíl mezi mým běžným povoláním, novinařinou, a divadlem, zřejmým: síla pódia je tím, co dělá divadlo čím je, a nebylo úmyslem vytvořit scény, které se pěkně čtou, ale herečka představující Rachel (Megan Doddsová) by je nemohla zahrát.

Snažili jsme se být soudcem celé Rachel: ani svatá ani zrádkyně, seriózní i vtipná, nepořádná a talentovaná, zdrcující předvídavost, lidskost a úplnost. Nebo-li dle jejích vlastních slov, "roztěkaná a úchylná a příliš hlučná". Zvolili jsme slova Rachel před slovy tisíců Palestinských nebo Izraelských obětí kvůli kvalitě a přístupnosti jejích textů: jak Rickman říká, "Ta část jejího života, kterou prožila jako aktivistka je zcela propojena s obrazotvornou částí jejího života. Nemám pochybností o tom, že pokud by žila vzešly by od ní romány a hry." Smutné je, že už od Rachel Corrie žádnou zprávu neobdržíme.

"Jmenuji se Rachel Corrie / My Name Is Rachel Corrie" bude v Royal Court, Sloane Square, London SW1 do 30. dubna 2005.  http://www.guardian.co.uk/arts/features/story/0,11710,1454963,00.html
Zdroj: http://www.websitetoolbox.com/tool/gb/flipper828