Creditors

SETKÁNÍ S ALANEM

Reportáž od Alis

30. října večer jsme k Donmar Warhouse zamířily znovu. Tentokrát naše kroky nevedly na představení, které bylo v ten den určeno pouze pro novináře a pozvané hosty, ale do blízkého okolí divadla odkud jsme měly dobrý výhled a byly tak připravené v případě Alanova příchodu získat cenné trofeje :-)

Jako první na místo dorazila skupina tvořená Luckou, Arengil a Vignette, od kterých jsme se později dozvěděly, že Alana viděly, ale prý nebyl moc "sdílný" a odmítl focení. Více k setkání před hrou sdělí Lucka a spol. v blízké době :-)

Já, Rickmanka a Bieluška jsme každý den v Londýně doslova a do písmene prochodily a ten večer jsme byly naprosto vyřízené (tedy hlavně já a Rickmanka). Nebýt Bielušky, která nás "hecovala", asi bychom zůstaly oblečené ležet na posteli a potom si až do konce života vyčítaly, že jsme jí neposlechly a k divadlu nešly. Naštěstí jsme zmobilizovaly těch skrytých 70 % energie;-) a s bolestmi nohou, zad a pocitem zimnice jsme se za deště doplazily až před divadlo. Tam jsme se od první skupinky dozvěděly, že je Alan přítomen a to nám přidalo aspoň dalších 10 % síly :-D To jsme ještě nevěděly, že na osudový moment setkání budeme čekat v zimě (naštěstí potom už aspoň bez deště) další tři hodiny. A poslední dvě hoďky ve společnosti několika houmlesácky vyhlížejících lovců autogramů, kteří s nimi potom kupčí na internetu:-/

Z divadla po skončení hry začaly proudit hloučky novinářů a hostů, sem tam si jen skupinka vyšla ven zakouřit, popovídat nebo popíjet a potom se zase vracela dovnitř. Lovci autogramů (mnou překřtění na hyeny) se tu a tam na někoho vrhli a on či ona se jim buď podepsali, či je odmítli. Zpětně si vybavuji, že mezi hosty co vycházeli byla i herečka Geraldine McEwan, která hrála v Robinu Hoodovi čarodějnici Mortiannu a s Alanem se potkala i v Barchesterské kornice! Podle fotek (viz. níže odkaz na reportáž od Terri Paddock) tam byla i Genma Jones alias Madam Ponfreyová z Harryho Pottera, ale ta mi ten večer poněkud "unikla".

Když se blížila jedenáctá hodina najednou mě Rickmanka začala tahat k hlavnímu vchodu (nevím proč jsem v tu dobu zrovna musela stát za rohem :-o) se slovy že jde Alan! Když jsem se konečně dostala k proskleným dveřím, tak na schodech stála skupinka asi sedmi lidí, mezi kterými jsem poznala Rimu, všechny tři herce z Creditors a dále tam byly nějaké dvě neznámé ženy a všichni si prohlíželi nějaký plakát na protější stěně. Po Alanovi však ani vidu ani slechu. Rickmanka mě ujišťovala, že je "za rohem" a za chvilku jsme se o tom přesvědčila na vlastní oči. Zvědavost mu zjevně nedala a z úkrytu nakouknul naším směrem, ale víc jak oko, část čela a vlasů vidět nebylo :-D Já se hned usmála jako sluníčko ve snaze mu naznačit, že se nás bát nemusí :-) Po nakouknutí se Alan opět schoval a napětí v hloučku před vchodem začalo sílit. Rickmanka a Bieluška začaly volat na holky, které seděly o kousek dál ve výklenku, ale to už se Alan zpoza rohu vyhoupnul a doslova vevlál ke dveřím!

Nevím jak to popsat, no, prostě umělecky (vlajícím způsobem :-) otevřel dveře a už byl u nás! Spolu s Rikki a Bieluškou jsme stály hned před vchodem aby před nás nevnikly "hyeny" a jelikož Rikki ani Bieluška anglicky nemluví, jala jsem se slova. Alana jsem pozdravila "Good Evening" a hned mu podávala fixu a fotku. Alan s úsměvem začal podepisovat (bohužel přiložený papírek se jménem pro věnování ignoroval) a při předávání autogramu vykouzlil nádherný úsměv a odhalil tím celý svůj chrup :-D

Už nevím jaké bylo přesné pořadí, byl to docela zátah na nervy, ale při podepisování fotky Rickmanky se stala docela humorná příhoda. Rikki mě požádala zda jí nepujčím fólii jako podložku aby se jí mohl podepsat a já jí to podala i s tou mojí fotkou. Když se jí Alan podškrábnul, tak automaticky začal podepisovat fotku pod tím (tedy tu moji již podepsanou :-). Jen co dopsal "Alan" tak si to uvědomil, začal se smát a řekl něco o dvojitém podpisu a ještě na fotku dopsal " x 2 " což okolo stojící hlouček včetně mě pobavilo :-D

Když jsme viděly, že souhlasil s focením u jedné asijské fanynky, hned jsem se na něho s touto prosbou také obrátila a on nebyl proti. Jen jsem si truhlík nestoupla na ten schod vedle něho, takže jsem tam jako trpaslík, ale mám s ním fotku, huráááááá!!!!!!!! Potom jsem ještě vyfotila Rickmanku a Bielušku a Rikki ještě honem zvěčnila Vignettku:-) Potom už jsem jen stála a vnímala ten okamžik abych si z něho pamatovala co nejvíce. Alan na mě zapůsobil velice milým a příjemným dojmem. Je takový graciézní, mesmerizující, mladším dojmem působící :-) Jedním slovem zlatíčko!

Nebýt Rickmanky, která mi řekla, že Alan se ptal komu patří fixa, byla bych ji tam zapomněla:-O Naštěstí se ještě potom pár lidem podepsal a to už jsem si ho hlídala a když autogramiáda skončila a on opět hledal komu by fixu předal, tak jsem se k němu postavila s výrazem "to je moje" a on (opět umělecky:-D) nasadil víčko a takovým rozevlátým gestem mi ji podal a opět vykouzlil nádherný úsměv:-) Potom se přesunul z chodníku na ulici před divadlem, kde ho ještě odchytla Bieluška a Rickmanka aby mu podaly ruku (což neodmítnul:-) a potom už si ho odchytli nějací jeho přátelé a posléze s nimi odešel pryč.

Tento večer byl naprosto senzační a nikdy na něj nezapomenu! Tímto děkuji Lucce D. Colton za zorganizování celé akce a za zprostředkování neopakovatelného zážitku se skvělým Alanem:-*

PS: Fixku mám doma "zakonzervovanou" a jednou se jí dostane nějaké čestné krabičky:-D

Ryze subjektivně zaměřené postřehy ze setkání s A. R.
Bieluška

Po vyčerpávajících pochodech Londýnem jsme v den D (30. 9.) na pokoji padly beze známek života na lože. Prozkoumaly a zažily jsme tohle výjimečné město i jeho neopakovatelnou atmosféru tak intenzivně a do morku kostí, jak jen to bylo během tří dnů možné, vytěžily jsme maximum z každičké minuty a poznávaly a obdivovaly až k sebezničení. Nádhernému sebezničení, řekla bych.

Jenže teď jsme měly hodinu na obživnutí, zmátoření se, najedení, uvaření a vypití čaje, převlečení mokrého šatstva, přezutí do suché obuvi a přesun k divadlu Donmar. Na první pohled nemožné. Síla vůle nakonec musela zvítězit, Alis překonala zimnici, nastupující teplotu a bolesti celého těla, Rickmanka bolesti zad i nohou a exhumace se zdařila jen díky naší bojovnosti a mému brutálnímu nátlaku, za nějž jsem si už nasypala na hlavu tunu popela a bylo mi odpuštěno. Výčitky svědomí mě trápily ovšem ještě dosti dlouho po návratu domů.

Ani jedna z nás tří si nedokázala představit, že bychom měly v blízkosti divadla nejvypjatější čekací okamžiky prosedět zavřené někde mezi čtyřmi stěnami, přes veškeré duševní i tělesné vysílení si naše mysl žádala prostor a pohyb na čerstvém vzduchu. Naštěstí přestalo pršet, a tak jsem se vydaly do blízkého okolí „vykorzovat“ přebytečné napětí a totálně se fyzicky doodrovnat, abychom se s náležitým časovým předstihem, po „večeři“ v mekáči, vrátily před divadlo, kde už se začali hromadit další Alánkovi příznivci. Jedna asijská fanynka strávila celou tu dobu v protilehlém výklenku z obavy, aby jí Alánek neproklouzl.

Naprosto netakticky a zcela upřímně nadrženě jsme zakotvily přímo proti vstupu do budovy. Začala další náročná vyčkávací fáze za chladné londýnské noci. Alis se zvolna měnila v elegantně vyhlížející rampouch s šáličkou a brýlemi, Rickmanka udržovala základní funkce organismu přešlapováním a mírným poskakováním. Já z igelitky, díky níž jsem se celkem hladce včlenila mezi přítomné houmlesáky, vytáhla další svetr a rukavice a němě sledovala ledovou proměnu svých dvou spolutrpitelek. Parta č. 2 seděla ve výklenku a zajišťovala stabilní teplotu těla dopingovými nápoji. To jistě posílilo i jejich komunikační obratnost, rozhodnost a odvahu. Občas se od nich oddělila Vignette, aby zjistila a přetlumočila nejnovější podněty.

Z budovy se postupně trousili diváci, herci i novináři, někteří se znovu vraceli, jiní mizeli ve tmě.
Náhle Rickmanka zajímavým způsobem vykulila oči a s netradiční intonací pravila:“Vidím Alana...“

V tu chvíli mě napadlo, že takhle nějak mohl znít hlas archanděla Gabriela při zvěstování. (Pravda, ten onehdy na sobě nejspíše neměl červenou sportovní bundu.)
Málem jsem poklekla.

Načež došlo mezi Alis, mnou a Rickmankou k nebývale intelektuální konverzaci.

„Kde je?“
„Tam vevnitř.“ (Gesto.)
„Kde tam?“
„Za rohem.“
„Von je za rohem?“
„Jo, za rohem.“
„Co tam dělá.“
„Nevim, je tam schovanej.“
„Už něco dělá?“
„Asi ne.“
„Už jde?“
„Ne,vidím jen jeho část.“
„Kerou část?“
„No kus Rickmana.“
„Co je to za kus?“
Ticho.
„Jé, von už jde!“
„No jo, už jde, už ho vidim.“

Spatřila jsem ho stejně nejspíš jako poslední z nás tří. Ihned jsme s Rickmankou zavolaly na holky sedící ve výklenku.

To už se Alan vyrojil před vchod, my ostatní stáli několik schůdků pod ním. Zaostřila jsem zrak na jeho tvář. Očička se v ní leskla jako dva malé zavlhlé kančí rypáčky, střední část obličeje se jevila nadměrně prokrvená. Pracoval tak usilovně horním i dolním rtem, až to vyvolávalo dojem, jako by si nasazoval a upravoval jazykem zubní protézu.

Rychle mi došlo, že jeho chrup bude - soudíc podle fotek - nejspíš pravý, že si momentálně jen nasazuje a upravuje univerzální úsměv.

Dále jsem popatřila na jeho ojedinělé žebradlo - nezapomenutelný to moment. Vyvolal ve mně potřebu rokongnoskace celého Mistrova zevnějšku, od košile po stav ponožek (ty nebyly naštěstí vidět) a bot, ačkoli mě oblečení za normálních okolností nijak zvlášť nezajímá. Výběr oděvu byl vskutku neotřelý, zdálo se, jako by se jeho majitel chystal na středně obtížnou vycházku s brannými prvky. Vypadal na první pohled tak nějak obecně. Ovšem právě jen v první chvíli. Jeho ksichtík rozhodně obecný nebyl. Vlastně to celé bylo jen zdání. Charisma si cestu ke mně našlo vzápětí.

Rima mě nezajímala. Nemám žádnou zvláštní potřebu ji studovat. Přiznám se, že si A. R. vážím mimo jiné i proto, že je ve svém vztahu stálý, ať už si o tom myslí kdokoli cokoli.

S Rickmankou jsme obklíčily Alis, ta odvážně navázala slovní kontakt. Pozdravila a požádala Alánka zdvořile o autogram a posléze o foto. Reagoval adekvátně, neboť se bez odporu oddal situaci, ochotně se podepisoval, (některým šťastným jedincům omylem i dvakrát na jeden obrázek).Pózoval s již bezpečně nainstalovaným úsměvem každému, kdo měl zájem o společné fotografování.V těchto okamžicích mi ho bylo skoro líto.

Chumel fanoušků i příživníků se postupně rozptýlil a Alánek se vydal v zásadě celkem jistým krokem po silnici na pochoďáček k nějaké blízké hospůdce.

Do té doby jsem tam jen tak stála, zírala, zírala, zírala jako totální idiot. A nebylo mi pomoci. A nebyla jsem sama. Jen Rickmanka zuřivě fotila a sténala: „Já ho taky chci vidět živýho, ne furt jen přes ten pitomej objektiv…“

Ve chvíli, kdy se Mistr začal nebezpečně vzdalovat, mně došlo, že jsem nedocílila toho, po čem jsem toužila nejvíce, kvůli čemu jsem vlastně především přijela.

„Když já mu ještě chtěla podat ruku…“ zaskomírala jsem do éteru. Kdosi na mě agresivně mával, byla to patrně Arengil, možná i Rickmanka s Alis , netuším, o koho šlo. Je docela možné, že na mě cosi pokřikovaly, aby mě povzbudily, nebyla jsem s to přesně zachytit jejich pokyny.

Promptně následoval můj rychlý běh za prchajícím idolem. Bylo nutno na něj dokonce dvakrát zavolat příjmením. Reagoval ovšem ihned. Zastavil se, otočil a upřel na mě svůj pohled, přesněji božský pohled, to mi dodalo odvahy. Vychrlila jsem na něj s napřaženou rukou změť slov svou katastrofální angličtinou, snažila jsem se mu v podstatě říci, jak jsem šťastná, že je pro mě toto setkání velká čest, že si ho vážím jako herce i jako člověka a tak vůbec. Patrně s vypětím všech sil získal základní přehled o obsahu mého unikátního sdělení, neboť se na mě ještě upřeněji zadíval.Také se začal víc usmívat. Jenže jak mi hleděl do očí (a bylo to moc hezký), nezaregistroval podávanou ruku, proto jsem se musela zlehka dotknout hřbetu jeho dlaně, pak sklopil oči a okamžitě s omluvným úsměvem podání opětoval. Vzal moji zmrzlou dlaň do svý měkoučký a teploučký pacičky a držel. Držel hezky. Držel dlouho. Žádná leklá ryba. Asi nejsem zcela duševně v pořádku, ale blesklo mi hlavou, že takhle měkkou ruku může mít jen člověk, co nikdy fyzicky pořádně nemáknul, na zlomek vteřiny jsem si ho představila, kterak u mě doma skládá uhlí. Vážnost situace ovšem bohužel nedovolila spřádat podobné představy podrobněji přímo na místě, natož na ně nějak tělesně reagovat.

Nastoupilo absolutní prožívání dané chvíle.
Vnímat jeho energii proudící do mojí dlaně byl jedinečný pocit, který bych nevyměnila ani za naše společné foto, ani za autogram, za předchozí zírání, ví bůh za co všechno…

Přesně tohle jsem chtěla prožít. A taky prožila. Ten vzácný okamžik se mi natrvalo zapsal do mysli i těla. Atmosféra onoho očněkožněenergetického setkání je ovšem slovy nesdělitelná.

Jenže věci mají svůj řád, svůj začátek i konec. Povolila jsem sevření, abych se mohla vrátit k holkám. Dokonale šťastná. Víc jsem neočekávala, ani nechtěla.

Rickmanka se se zvoláním: „Já chci taky!“ úspěšně pokusila o totéž, určitě prožila stejný okamžik života mezi nebem a zemí jako já. Alis se mezitím zaměřovala na svůj fix, kterým se Alánek všem podepisoval. Nejspíše si také vybavovala baletní pohyb zápěstím, když jí jej vracel přímo z ručky do ručky. A jak se při tom na ni hezky usmál. Teď si mohla naplno prožívat svoji radost.

Vtom se odněkud vyloupla Arengil a já se s ní ocitla v objetí, došlo mi to v momentě, kdy jsme se vzájemně trochu přidusily, něco jsme blekotaly, tuším, že nešlo o nijak nosné či objevné informace, spíše o nenáročné výroky typu: „Máme ho! Máme ho! Máme ho!“

Pak se naše uspokojené trio (Alis, Rickmanka a já) rozloučilo s druhou skupinkou, odebralo na hotel a v metru dodatečně oslzelo.
Spalo se nám tu noc báječně.

(Děkuji Lucce, že zorganizovala akci, která se pro mě stala krásnou a neopakovatelnou dovolenou, Arengil, Nifredil a Vignette, že byly perfektní pohodářky, a především svým dvěma londýnským spoluturistkám a spolubydličkám Alis a Rickmance za příjemnou atmosféru, kterou kolem sebe šířily. Speciální poděkování Alis za vynikající práci s mapami všeho druhu a za vzorné plnění funkce vůdkyně a překladatelky naší trojice

ŽIVOTNÍ SETKÁNÍ (Londýn 28.9.- 1.10.2008)
(aneb jít za svým snem)
Rickmanka

Vše začalo jedním nevinným mailem od Alis, kde se jen jakoby mimochodem zmiňuje, že Lucka organizuje výlet a honbu za Alanem:-) Na dotaz, zda bych nejela taky si umíte představit co mohlo následovat. Po důslednějším "výslechu" kdo, kdy, co, jak a za kolik jsem se rozhodla, že bych tuze ráda jela taky. Co, že bych ráda! Já už byla rozhodnutá, že MUSÍM!!! Teď anebo nikdy:-o) Začaly přípravy na cestu nervové, balící, atd. Jen to letadlo mě (a nejen mě) trochu "brzdilo" v jinak "normálním" těšení se na 4 dny plných přepkvapení v Alánkově městě.

No přeskočím první dva dny, které jsme s Alis a Bieluškou vyplňovaly prohlídkou místy rušného, jinde klidného, ale hlavně krásného Londýna.

Hlavním cílem naší cesty ale bylo, setkat se s Mistrem. Večer, kdy jsme navštívily divadlo Donmar a hru Creditors, kterou Alan skvěle zrežíroval jsme si "místo činu" důkladně obhlédly ze všech stran, aby nám příští večer neproklouzla ani myš-chci říct Alan:-)

Druhý den večer, to už jsme byly ale opravdu skoro polomrtvé z pobíhání po Londýně, s Alis jsme posbíraly posledních (podle Bielušky ještě pořád zbývajících 70% sil:-)) a vydaly se k divadlu. Lucka, Arengil a Žížalka už byly na místě a číhaly na Alánka před začátkem představení pro novináře, které začínalo ten den v 19 hod. My tři jsme dorazily se zpožděním, hlavně díky únavě a nutnému posilnění se na pokoji, alespoň v rychlosti, polívkou z pytlíku:-) Ještěže jsme si jí daly. Nif dorazila taky s mírným zpožděním. Počasí ten večer bylo vlezlé, mokré, zkrátka fuj. My tři sudičky stály na protějším chodníku, abysme měly dobrý výhled a přehled, co se děje před vchodem do divadla. Vtom se odněkud přižene Žížalka a že prý už HO viděly! V ten moment mě píchlo někde okolo žaludku, znáte ten pocit:-) Tak ON tu je a tak strašně blízko! Vzápětí nám sdělila, že nemá až tak dobrou náladu, a o tom, že by se měl podepisovat nebo fotit ani nemluvě. Naše mozky začaly pracovat na plné obrátky. Co dělat, bylo asi 19:30 hod., budeme tu stát celou dobu co se bude hrát nebo se jít mezitím projít, aby nám čekání rychleji ubíhalo? Holky hlídaly vedle divadla v hospůdce a posilňovaly se něčím tekutým. My se šly teda courat do blízkého okolí, pojedly "jednohubku" v Mekáči a vrátily se zpět před divadlo, tentokrát už přímo před vchod. Jen jsme tam došly, zase mě začalo tak divně šimrat okolo žaludku a srdce mírně zvýšilo svou tepovou frekvenci. To nás ale čekaly ještě další skoro dvě hodiny (možná víc) vytrvat a setrvat si na svém místě před tzv. bezdomovci, kteří se nenápadně pořád sunuli blíž vchodu před nás. Takže jsem se opět zklidnila a soustředila se na to nepustit je za žádnou cenu před nás. Lucka se mezitím, co jsme tam nebyly snažila dostat dovnitř na zapůjčený novinářský průkaz, ale bohužel uvaděčky (či co to bylo za dámy) jí neoblomně asi třikrát vykázaly k východu:-( Stejně by nám ale zevnitř nemohla podávat důležité informace neb neměla kredit:-o) Nastalo předbíhání se s bezdomovci, kteří žmoulali v rukou více fotek a tak, aby se Alan nelekl hned jak vyjde ze dveří, jsme vytáhly naše připravené fotky. Na pokyn od Arengil, ať radši schováme desky v kterých jsme ty fotky měly, aby se nezmuchlaly, že jinak by to mohlo vypadat, jakože patříme k necitům z E-bay. Z první řady přede dveřmi nás už pak nikdo nedostal. Alis, Bieluška a já jsme docela pokojně čekaly, za to holky, co už HO viděly začínaly pociťovat silný "absťák" a nejradši by vtrhly do divadla a nechaly si ho přivolat rozhlasem-kdyby to šlo:-D Musely jsme je my, co jsme HO ještě neviděly, uklidňovat, že určitě přijde, že tam určitě je a že půjde mezi posledními, protože je tam přeci nejvíce zpovídán a obletován novináři. Ještěže měly holky trochu toho rumu či co to bylo na posilněnou a my se mohly věnovat pekelnému soustředění na divadelní schodiště, odkud se pořád trousili hosté tu se skleničkou, tu s cigaretou v ruce ven před divadlo, aby se vzápětí zase vrátili dovnitř. To ještě jakžtakž šlo, ale když začali lidé definitivně odcházet, začalo opět to šimrání a zrychlený dech. Když jsme se ještě od Arengil dověděly co má Mistr na sobě, začaly jsme se ještě více na modrou košili a hnědé sáčko soustředit. Tak malé divadlo a tolik lidí už odešlo, kam se tam sakra vejdou?!? Tak už pojď nebo tu nedočkavostí umrzneme:-) A zase x-tá postava, nohy na schodišti, celý člověk, ale Alan pořád nikde.....

......Až najednou....ledabylá hadrová (nebo plátěná) taška přes rameno...nohy na schodišti...(schodiště se dále stáčelo směrem doprava)....a...už HO vidíííím!!! Stačím vykřiknout: "Už jde, už jde..!!!" a beru Alis za rukáv, abych jí přitáhla blíž tak, aby viděla na schodiště a zároveň, aby se před nás nedostali bezdomovci. Bieluška to jistí zezadu. Alan ale nejde sám, jde v obležení několika lidí, kteří se na konci schodiště najednou zastavují. Mezitím voláme na Arengil a spol., ty jsou ale zabrány do nějakého důležitého rozhovoru, takže nás nejdřív vůbec neslyší, až po několikátém pokusu o upozornění, že Mistr právě sešel z výšin se k nám konečně přiřítí. Někdo vykřikne, že HO nevidí, ale to není sám, jelikož Alan se zastavil za rohem před posledními pár schody. Za to přímo pod nimi stojí Rima a spolu s ostatními debatují pravděpodobně o hře a u toho si ukazují na fotky herců rozmístěných na zdech divadla. Alan nenápadně okukuje situaci před divadlem, stále je však schován za rohem. Ještě pořád má možnost úniku nějakým postraním vchodem, ale to nám přece neudělá!!! Naštěstí tu jiný východ zdá se není, to je výhoda malých divadel. Po chvíli napětí se skupinka pohne a Alan velmi pozvolna kráčí ke dveřím, natahuje ruku proti skleněné výplni dveří, aby je vzápětí stejně pomalu otevřel...skoro se mi podlomily nohy....vypadá úžasně...., Jeho tvář...., JEHO vlasy mírně načechrané..., ledabyle rozepnutá modrá košile svítící z hnědého saka...je nádhernej!!!...., moc mu to sluší..., nemůžu z něj spustit oči. Je to jako zpomalený film...ještěže se pohybuje tak pomalu...zdravíme se navzájem... "Good evening" a překládáme mu své důkladně vybrané fotky k podpisu...Alan automaticky bere od Áji fixu a podepisuje její fotku, hned potom Bielušce, bere i mojí fotku a pak ještě jednou, zcela zmaten a mimo, stejně jako my, začal podepisovat znovu fotku Alis, když si toho vzápětí všimne a zahuhlá něco jako že to bude mít double a přitom se tak mile usměje:-DD Aby nám neutekl, Alis se ujímá slova a zdvořile HO žádá, zda by byl tak laskav a nevyfotil se s námi. Ochotně souhlasí, fotím Alis, Žížalku, pak předám foťák Áje a jako malý dítě co se těší na svou nejmilejší hračku se k němu tetelíce hrnu, musím se HO chtě nechtě (samozřejmě, že jenom chtě!!!) zlehka zachytit za ruku, kterou má pokrčenou, takže se do něj jakoby mírně řečeno "zavěsím". Jeho sako je příjemně měkké a moje zkřehlá ruka se alespoň na mžik ohřeje v Jeho blízkosti. Potom přicházejí na řadu další fanoušci a fanynky, využívám situace a fotím. Když na chvilku přestanu, holky křičí-foooť!!, ale já si HO chci ještě taky užít mimo objektiv foťáku a vychutnat si tu vzácnou chvíli "mít HO na dosah" Je to nepopsatelný pocit být v Jeho blízkosti, jsem jaksi "mimo" a to už Alan hledá očima majitele(ku) fixy, vrací jí Alis a odchází do ulice, kde se s někým důvěrně objímá, opět podepisuje, poté ukazuje směr divadlo (viz. fotka, kde má ruku přímo před obličejem, holt digi-foťák má pár sekund zpoždění plus moje zpoždění rovná se výsledná fotka:-D). Tak, už odchází.....ne, ještě zahlídnu Bielušku jak Mistrovi podává ruku!!! instiktivně se k Němu opět hrnu....a odhodlám se MU podat ruku taky....chudáček čeká že MU něco řeknu, ale bohužel ze mě vypadne jen děkuji, on se zase tak mile usměje, něco zamumlá a pak už definitivně odchází....Jsem jak ve snách, mám fotku, podpis a ještě cítím Jeho měkký stisk příjemně teplé dlaně....

Najednou je pryč, ale já HO stejně mám pořád před očima a Jeho hlas mi stále zaznívá v uších jako krásná uklidňující hudba....

DÍKY ZA VŠE A SBOHEM ALANE nebo snad nashle??!?

Ti odvážnější, posilnění asi rumem chtějí jít Alanovi "po stopě":-) My tři "z Nebelvíru" jsme nadmíru spokojené se vším, co nám Alan věnoval a těšíme se do polohy vleže:-)

Tak nevím na co jsem se těšila původně víc, jestli na Alana nebo na Londýn:-o Ale určitě na obojí strašně moooc:-) Každopádně mi bylo ctí osobně Alánka poznat stejně jako Jeho krásné město. A když budu mít ještě někdy v životě tu možnost, ráda se tam znovu díky Jemu! podívám.

Tak to byl můj nezapomenutelný životní zážitek.

Možná to někdo nepochopí, ale někteří mají možnost podívat se do Londýna a vůbec do světa častěji, ale pro mě to bylo splnění jednoho ze svých životních snů:-) a že se to povedlo!!!

Za to vše vděčím a děkuji hlavně Lucce, že celý výlet a cestu bezva zorganizovala (už jí začínám věřit, že vždy a za všech okolností všechno stihne:)) holkám z pokoje č. 312 (tuším) za bezva společnost a info o Alanově oblečení, Bielušce, že nás s Alis doslova "dokopala" k Alánkovi (když jsme ten den už nemohly chodit) a Áje za její perfektní orientační smysl, práci s mapou a tudíž vždy bezpečnému vrácení se zpět do hotelu:)

Tisíceré díky všem!!!

Rikki

© Rickmanka
Před použitím těchto fotek na Vašich stránkách mě, prosím, kontaktujte! Děkuji
(These photos were made by Rickmanka, so don't use them without asking. Thank you)

© Lucka D. Colton
Před použitím těchto fotek na Vašich stránkách mě, prosím, kontaktujte! Děkuji
(These photos were made by Lucka D. Colton, so don't use them without asking. Thank you)

© Alis
Před použitím tohoto skenu na Vašich stránkách mě, prosím, kontaktujte! Děkuji
(This scan was made by Alis, so don't use it without asking. Thank you)

ÚVODEM

Zdá se, že číslo 7 je opravdu šťastné a tentokrát jsem si toto štěstí mohla vychutnat i já :-) Do Londýna jsme ve složení Lucka D. Colton (organizátorka akce), Arengil, Nifredil, Vignette, Rickmanka, Bieluška a já odletěly v neděli dopoledne z ruzyňského letiště. Hlavním cílem expedice bylo shlédnout hru Creditors a pokud by se při této příležitosti v divadle objevil i Alan, tak získání jeho autogramu a fotky.

Creditors
ZPĚT na Tvorba: Divadlo

O HŘE